Gaspi Simpleride Špičák

Článeček pro Rubenu/MTBS....


Simpleride kempy jsou určeny pro širokou skupinu bikerů na všech úrovních. Ocení je nejen freerideři, ale pomohou výrazně zlepšit techniku i na cross country.

„Příběh Simpleride začíná v roce 2009 sérií freeride kempů organizovaných pod vedením legendárního českého bikera Richarda ‚Gaspi‛ Gasperotti. Simpleride pro vás připravil kempy na kterých posunete svoje hranice a zážitky na biku za asistence profesionálních riderů a to v nejlepších českých, evropských a kanadských lokalitách. Simpleride kempy jsou určeny pro širokou skupinu bikerů na všech úrovních. Ke každému z vás budeme přistupovat individuálně a instruktoři vám pomůžou překonat vaši hranici, ať leží kdekoli. “ — www.simpleride.cz

Venku se zatahuje nebe a zbývajícím světlem mezi mraky a zemí jedu téměř 200 km na Špičák za Železnou Rudou na první ochutnávku „BikePárků“. Promítám si všechno, co vím o Simpleride , o downhillu.... Vrací se mi myšlenka, zda se svými minimálními zkušenostmi neriskuji příliš. Mezi tím v Bavorsku zastavují nelegální závod rychlých aut, vedený z Prahy přímo v pátečním provozu! Je čas si udělat jasno, co je adrenalin a co „mozkupustý“ hazard. Hospoda v předvečer kempu je plná vítání a připíjení na zítřek. U baru se bavím s nezúčastněným turistou: „Jezdím sem už několik let, ale tohle jsem tu ještě nezažil. Je to hukot! Kdo je ten týpek, ten Gaspi? “ Dobrá otázka. Snažím se předat, co vím, ale je to jen několik článků v bulváru a přehled nejkřiklavějších úspěchů.

Richard Gasperotti „Na zážitky není nikdy pozdě a je lepší to držet ve votáčkách, než ležet doma na gauči!!! “

Přezdívka: Gaspi Narozen: 20.3.1977 Účast: Flowshow (2005, 2006) Calgary, Red bull rampage (2002, 2003, 2004) Utah, Ride to the lake 2005 Winger, Crankworx (2004, 2005, 2006), Whistler adidas slopestyle (2004, 2005, 2006, 2008) Saalbach Magazíny: Decline, Dirt, Dirtbiker, Maxim, Esquire, Xstream, Velo, Abc, Mladá fronta Filmy: Flowriders 2, Nsx 6,7, Hf-fragments, Ckd, Rampage 3, Marosana never dies 2,3 Světový rekord: 211,5 kilometrů v hodině Osobní zkušenost

Ráno nemůžu dospat, ranní hygiena, a už se šourám na sraz. Do začátku kempu ještě nějaká ta minuta zbývá, všechno je však připraveno, diskutují se detaily a vydává půjčené vybavení. Pak to začalo, neměl jsem na poznámky čas. Hluchá místa byste během dne jen těžko hledali. Zde je několik drobností které zanechají velký dojem:

Start kempu je v 9:00 - v podání instruktorů Simpleride to vypadá tak, že v 8:30 je vše nachystáno, připraveno, zkontrolováno a s horkým čajem se očekávají první nedočkavci.

Rozcvička, nezbytné zahřátí a protažení.

Po nafasování kol následují základní informace o rovnováze na kole, posedu (v tomto případě spíš postoji). Souběžně s výkladem probíhá individuální nastavení kol.

První jízdy na dvorku a rozřazování do skupin. Místa je tak akorát pro plně obsazený kemp, přesto na place nepanuje chaos. Gaspi hlídá instruktory stejně jako žáky. Žáci občas putují z jedné skupiny do jiné podle aktuální kondice, hodnocení instruktorů i subjektivního pocitu či únavy.

Kromě toho, že si můžete odpočinout v pomalejší skupině a přitom nemusíte sedět pod lanovkou, má Gaspi přehled, jak jste pokročili ve skupině. V případě, že není spokojen, doučí vás přesně, co potřebujete. A nenápadně zmizí na inspekci jinam.

Celou dobu je k dispozici přímé spojení na horskou službu. Simpaťák pak není líný přijít se podívat na kdejakou zhmožděninu.

Trénujete a učíte se s těmi nejlepšími, ale ne v jejich stínu.

Legrace je všude, posměch nikoliv. Simpleride kemp vám půjčí kolo, helmu, rukavice, kompletní chrániče, včetně páteřáku. S sebou byste měli mít vlastní oblečení, určitě ne tepláky, ale spíš oblečení z pevnějšího materiálu. Boty s rovnou podrážkou. A jede se dál Po dopoledni na plácku je tu první jízda dolů. Cestou na lanovce bývá dost času si povídat, vtipy mi moc nejdou, tak se ptám Gaspiho na pneumatiky, kterými jsou obutá všechna kola Simpleride kempu. Zajímá mě, jak je to doopravdy s jejich kvalitou. Tuším, že nebude pomlouvat jednoho ze svých sponzorů, ale odpověď je mnohem obsáhlejší a zajímavější: „S Rubenou spolupracuju na vývoji pneumatiky už od jejího zrodu na papíře, mám tak možnost ovlivnit, jak bude vypadat hodně dopředu. Rubena nějaký downhilový pneu vyráběla, ale bylo potřeba tam udělat pár zásadních změn. “ Dále se bavíme o jednotlivých figurách (špuntech) na hraně, o různých směsích a tvrdosti. Ptám se, proč česká pneumatika v takové kvalitě není vidět skoro v žádném obchodě. „Ano, je to škoda, samozřejmě. Rubena dlouhodobě pracuje na zvyšování kvality značky, a myslím, že nová ředitelka obchodu Rubeny, ing. Zdeňka Jílková, zvládne zorganizovat změny a Rubeny budou k dostání brzy ve všech prodejnách. “

V tom samém týdnu dosáhl Jaroslav Kulhavý — další z jezdců na „Rubenách“ na skvělé 9. místo v elitní desítce na MS v Austrálii. Rubeně tak pomáhají s vývojem pneumatik čtyři hvězdy z různých koutů českého bikového nebe: Richard Gasperotti, Kamil Feifer, Jaroslav Kulhavý a Jana Horáková.
www.rubena.eu

Už je tu ale horní konec lanovky, naperu to ochranou tyčí do helmy, a příště znovu a pak už pokaždé. U každého nebezpečného místa zastavujeme, dostaneme výklad, popis a názornou ukázku kudy jet — pak je řada na nás. Stáhneme půlky a díky drilu z loučky sjíždíme postupně celý svah. Na každé zastávce probíráme co a jak. Máme dotazy a naše nejčastější věta je: „To nedám“. A pak jsme dole, první sjezd za námi. Paráda. Kolem projedou borci z rychlejších a zkušenějších skupin, v očích mají však stejné nadšení. „Jasně, když pak slyšíš kluky, kteří jezděj už nějakou dobu, jak si nadšení povídaj, kterej drop skočili až tady u nás na kempu, nebo k nám jezděj závoďáci si poladit techniku, připravit se na závody, je fajn předávat zkušenosti, který sbírám už 23 let a sledovat tu radost“, komentuje Gaspi. Honza a Klára (26) A znovu lanovka, znovu příležitost se ptát: Jste tu už po několikáté, co vás vedlo k návratu? Rozhodně ten obrovský skok v technice a jistotě ježdění, trvalo by měsíce, než by se člověk, tím spíš začátečník, naučil sám to, co mu dá jeden víkend tady. První camp, první očekávání a první zkušenosti... Očekávali jsme vysokou kvalitu a opravdu individuální přístup - a takové to také bylo, takže vysloveně překvapeni jsme nebyli. Spokojeni ano, maximálně! Takže přijedete znovu? Ano, když budou peníze. I když vlastně peníze nejsou problém. Vzhledem k tomu, co všechno v tom máš. Jo, co nám rozhodně přišlo dobrý, byla zdravověda - toho není nikdy dost. Mohlo by být nějaký krátký info o údržbě a základní opravě kola. Shodneme se i na některých negativech? Ráno je zima, a na fotce nevypadáme vůbec tak drsně jak jsme si připadali. Pak už jen gong tyčí o helmu a hurá dolů.

Na kompletní trasu se podívejte například zde:
http://www.youtube.com/watch?v=TFRQkMTOYM0&feature=related (trasy a překážky se měnily podle skupin a momentálních dovedností) a nepropásněte letošní poslední příležitost si kemp Simpleride vyzkoušet: Bike Park Malino Brdo, Ružomberok, Slovensko, termín: 19. -20. 9.2009 (http://www.SIMPLERIDE.cz/cs/kemp-slovensko ).

Podepsal jsem to jako PR článek, ale kdybych to měl psát jen a jen za sebe, nenapsal bych asi jinak.

Praha - Karlštejn Tour (Kolopro.cz)

Zdar a sílu! Nohy si ještě bolestivě pamatují křeče v posledním písku, ostatní vzpomínky se pomalu ztrácí v chaosu příprav na dovolenou.

Byl to můj první závod ze seriálu Kolo Pro Život a musím říct, že zázemí a organizace velmi dobrá, cena 600, resp. 700 je však stále poměrně vysoká. Rodiny s dětmi si jí však vyberou do syta. Výtvarný koutek s občerstvením zdarma nadchl. Skvěle jsou připraveny i dětské závody, kterým nechybí žádné detaily z dospěláckých závodů. Naší první medaily z mtb tak do rodiny dovezla dcera, když v kategorii do 6 let včetně získala skvělé třetí místo:-).

Já s Mírou, který zajistil startovní čísla jsme bojovali statečně na 53km trase, která je, po překonání počátečního asfaltu v městě, docela fajn.

Můj výsledek: 296. / 112 v kategorii z celkového počtu něco málo pod 900 závodníků / cca 300 v kategorii, se ztrátou 00:49:05 na vítěze je můj letošní průměr. Nejhorší byl poslední kilometrový pěší výstup cca 2 - 3 km před cílem - to mě fakt nesedí. Výsledkem byly i křeče, kdy jsem ze stoje nedokázal dosednou zpět do sedla - protože mi nešly pokrčit nohy. Manželka konstatovala, že asi dělám něco blbě :-) No ASI jo :-) Tak na příštím závodě snad líp.

Shrnutí

Author Král Šumavy 09
ABB Cup 09
Malevil Cup 09
Černí koně
Duratec Canner TEST
Českolipský Maraton

Král šumavy 2009

Po týdením dešti a projetí cca 1000 závodníků se snadno padalo kdekoliv na 72km trase. Spadl jsem zde (na fotce), spadl jsem ze svahu do ostružin (au), spadl jsem na rovince na kámen (au au) a vypadl jsem z lesní cesty do lesa :-) . Není snad proto divu, že s naraženými žebry, lehce vystresován, dojel jsem zbylých cca 40km pomaloučku, polehoučku, jak mi dovolilo bolestivé dýchání a roztřesené ruce :-). O to větší překvapení na konci šetihodinového putování bylo umístění v polovině startovního pole a v první třetině mé věkové kategorie. Dodám ještě jednu důstojnější fotku později.


Drobné vítězství pak bylo zvolení "stoletého" biku, který je sice o 4kg těžší, než mé běžné závodní kolo, ale taky tolikrát levnější. A tak jsem nemusel v cíli oplakávat poničené a opotřebované vybavení - kromě vlastního těla.

ABB CUP 2009

...na fotce nejsem já :-) jednak mám jiné kolo, jinej dres a jinej obličej, ale hlavně jsem tuhle sjezdovku nevyjel, ale samozřejmě, jako každý slušný člověk, vytlačil...

Vlastní fotku budu mít, hned jak mi dojde DVD. Pamatoval jsem si z loňska, že je trasa ABB Cupu o dost lehčí, než Malevil. Změny pořadatelů spolu s lehkou ztrátou paměti ale udělali z letošního ročníku parádní překvapení. Výjezd sjezdovky byla opravdu lahůdková novinka, ano, jelo to jen minimum z celkového počtu závodníků, ale to přeci nevadí. Na trase tak bylo všechno, od rychlých úseků, extrémního stoupání, skvělé sjezdy - opět po sjezdovce- paráda. Jen lidí tam bylo o dost méňě. Na jizerské hory je to opravdu povedený závod.


věštění z mraků, tak jak dneska?



a v cíly je to jasný :-)

Malevil Cup 2009

1. prvních 40km jsem letěl jak pták :-):)
2. na cca 45 jsem dojel jednu krasavici inteligentní, dal se s ní do řeči, nabídl jí, že jí potáhnu až k nejbližší skupince – a dotáhl, kopce nekopce, byl jsem na svoje gentlemanství hrdej
3. tak jsem to zopakoval na 50 km s jinou krasavicí a v kopci ujel jí i tý další skupince – prostě boží forma
4. na 55 mi ve sjezdu uletěla brašnička pod sedlem, jenže nešlo v těch šutrech zastavit, až pod kopcem . takže výběh zase nahoru – najít taštišku, šup s ní za elastáky a běh z kopce dolu = ku..vský křeče a ta poslední předjetá skupinka mě bezohledně ujela i s tou... ...je to a žádná krasavice :-):-)
5. a pak, jako na potvoru, místo abych si odpočal a přešly mě křeče, přišlo to nejtěžší stoupání.
6. ale neva, výsledky jsou v porovnání s loňskem dobrý:

letos

99 z cca 300 v kategorii //nevim jestli započítávat i ty co vůbec nedojeli

270 z cca 800 celkově

vloni:

172 z cca 300 v kategorii

437 z cca 750 celkově

70míst, to je asi 20minut – to je výzva na příští rok :-)

Černí koně na Malevilu

První bike jsem si koupil za peníze z několika úrazových pojištění po doléčení komplikované zlomeniny lýtka. Vyměnil jsem tak pády ze skal za pády z kola. Kolo ještě nemělo pořádně ani své jméno, neslo jednoduše název Shimano podle výbavy, bylo růžovo-stříbrné a vydrželo mi bez větších investic do údržby spoustu let.

O pár kol z druhé ruky později, jsem na závodě v lužických horách – Malevil Cupu – v tombole vyhrál závodní kolo Kellys Hacker. Je to dar, díky kterému mám možnost objevovat vzdálenější obzory mtb. Na letošním Malevil Cupu jsem se rozhodl oplatit „osudu“ stejnou mincí a nabídl podporu a spolupráci zdarma týmu paracyklistů „černí koně“. www.cernikone.cz

Všeho s Mírou - trenink okolo Třeboně

Je krásný první prodloužený květnový víkend, Ema vaří z písku a pampelišek slavnostní večeři pro Míru Krištofa. Přijel až když Emča odfukovala do polštáře, ale i tuhle zradu mu odpustila. Já piju s Martinou BIO víno na 100% BIO zahradě a doufám, že Mírovi nebudou zítra chybět síly na tréninku. Když teda nestihl tu vydatnou večeři.

Můj původní, stále omílaný odhad km byl 70. Nakonec se nám podařilo dosáhnout hodnot 88,8km za 3h 33min. - což by mohlo být znamení, kdybysme na to věřili. Míra si ještě cestou pořídil bezva něměcký knírek z lesního prachu a hlíny, když se kdo ví proč zavrtal obličejem do příkopu. Jinak to byla velmi vydařená jízda okolo Třeboně.

Duratec canner cc1 - test

sledujte mtbs.cz :-)

V písku jsem ocenil skvělou kombinaci pneu (vpředu Schwalbe Noby Nick, vzadu Racing Ralph) a celkovou stabilitu kola – kam namíříš, tam se opravdu drápe, dobře drží směr. I když podjel předek jedním a zadek druhým směrem, kolo bylo klidné a dralo se za pedály vpřed = odpouští dost chyb jezdce. Stoupání a akcelerace je spíš standardní, než vyšší. Komfort je na tom asi uplně stejně, nebo hůř – jestli někdo polemizuje o smyslu karbonové zadní stavby na jinak duralovém rámu (podle mě plně funkční řešení) pak karbonová, dvojitá „sponka“ přináší otazníků dvakrát tolik – nepozoroval jsem v podstatě žádnou její funkci - možná jsem byl na tento konkrétní model moc lehkej – nevim. Ani sedlo nepřidalo jízdě v terénu na komfortu, na dotek krásně pružilo uprostřed, ale tam se přeci moc nesedí. Nejnamáhavější sedací část byla tvrdá a tuhá - takhle mě zadek nebolel už dlouho. I tak je ale cítit, že závodní potenciál v sobě má .( Dal jsem na něm 50km kokořínskem – tedy důstojnou trasou, za 2h10minut. A o týden později závod v písku okolo české lípy za podobný čas )
Pěkný je začištění svárů, docela mate – lidi si choděj oťukat, jestli je to carbon, nebo dural - i když strojaři řikali..( :-) ), že by radši nechali hezkej svár, než viditelný začištění…
Jo a ještě gripy: vyboulený uprostřed – uplně mi to páčilo palec, při delší jízdě to dost bolelo = dost tlustý, pro mě nevyhovující.

ČESKOLIPSKÝ MTB MARATHON

Předkolo závodu jsem si dal, když jsem z Úštěku dorazil do Lípy a zjistil, že nemám tretry, tak z5 a z5... A hned byl start. Šlapal jsem co to dalo, ale první skupinka mi ujela hned od startu. Jel jsem tedy solo a čekal, až se někdo přiblíží ze zadu, koho bych se chytl. Jenže místo toho jsem se po metru přiližoval chvostu skupiny přede mnou. To mě povzbudilo, opřel jsem se do toho a do kopečka je dojel. Jenže hned zas nastala rovinka a já to už nedokázal uviset, takže pa pá. Na to že jsem jel 90% trasy uplně sám, bez chvilkového závětří, nebo udávání tempa, jsem byl pul kilometru před cílem se sebou spokojenej, na 50km s časem 2h 5min, proč ne? Protože pak v cíli jsem zjistil kolik už je tam lidí! Prosim vás, lidi, jak to děláte :-)

Že jsem se neflákal je snad vidět na fotce se zaprášeným a prosoleným xychtem:



Myslím, že to bylo daný chtrím terénem - stačil pak krátkej, sotva 3m prudší sjezd a lidi slejzali z kola (?) ...a mojí neschopností se zavěsit za rozjetou skupinku. Musim si na to dát na malevilu velkej pozor.

ELECTRA Straight8

Nechte doma dres, nášlapy i klasickou skořepinu s X větracími otvory. Přehrajte staré písničky v „empétrojce“, nejlépe „retro funky discem“ jako je Jamiroquai nebo Sexy Dancers. Protože „retro“ je dnes heslo dne ;-)!

Design, design, design

Mohutný prohýbaný rám s velmi nízkým a vzpřímeným posedem – mám!
Dlouhá chromovaná řídítka – mám!
Masivní pneu z motorky na širokých ráfcích se stylovým červeným výpletem – mám!
Sedlo „pro dva zadky“ – mám!
Bubnové brzdy vpředu i vzadu a trojrychlostní řazení – mám!

Takže již zbývá jen vybrat trasu s nevyšším počtem potenciálních obdivovatelů a vyrazit. Přesto, že má Electra okolo 16kg, je pohyb vpřed díky třem převodům ukrytým v zadním náboji elegantní a podstatně snazší, než byste na první pohled čekali. Sedlovka je dostatečně dlouhá pro nastavení od LowRidera pro elegantní sjezd serpentin k přeci jen rozumnější výšce. Na rovné asfaltové cyklostezce pak překvapivě v pohodě stíháte držet tempo s vykulenými bikery. Možná i vás napadne, zda míváte podobně uštvaný výraz ve tváři. Várka padesáti kilometrů v kuse je již příliš a večer se vám připomíná bolestí svalů. Podobně delší stoupání nejen že nelze vyšlápnout, ale slušně se zapotíte i při tlačení. O vynášení městských schodů nemluvě. Nejlépe si na kole s jeho vlastnostmi užijete krátkou jízdu do hospody a zpět, stejně jako delší jízdu městskými cyklostezkami. Výborně si kolo poradí i s blátivou cestou v zámeckém parku, nebo na břehu rybníka. Díky širokým pneumatikám s minimálním vzorkem vyjedete na druhé straně blátem téměř nedotčeni. Pneu drží perfektně v náklonech v zatáčkách. Jen na kočičích hlavách je přední, méně zatížené, kolo náchylné k podklouznutí. Sedlo je maximálně pohodlné, ovšem kvůli „stylu“ posunuté daleko za osu šlapání.

První republika

Zájem o kolo byl zřetelně rozdělen do několika skupin. Jedna se ptala co to stojí. Druhá skupina se nejvíce zajímala, kde se dá koupit. Tedy za 20 tisíc. Třetí skupina byli většinou starší muži, kteří znali stejný princip zadního náboje s řazením a brzdou typu „torpédo“ již z prvorepublikových kol. Strojaři z jejich řad pak ocenili i řemeslné zpracování.

Všechno má své meze

Upnout kolo do střešního nosiče nelze také proto, že kolo na střechu jen tak nevyzdvihnete. Navíc jej do žádných upínáků neupnete, aniž široké pneu do drážek vecpete. J Takže přikázání zní: do kufru! Přední kolo na ozdobné matice s korunkou sundáte a vedení k bubnové brzdě odepnete velmi snadno. Pro snazší manipulaci můžete ještě povolit šrouby na představci a sklopit řídítka. Ovšem 100% retro uctívači mají s Fiátkem 500 prostě smůlu.

Výrobce má v nabídce celou řadu podobně zajímavých modelů i „lehčích“ či dámských variant. Takže neváhejte a sedlejte.

MONGOOSE 2009 Teocali SUPER

Prodejci tvrdí: „MONGOOSE Teocali je kolo pro All Mountain….Dokonalá jízda v težkém terénu. To je MONGOOSE Teocali“. Pojďme si takovu dokonalou jízdu rozepsat podle jednotlivých úseků i komponent, než se dobereme k jednoznačnému souhlasu, či nesouhlasu.

První dojem

Na první pohled robusní vzhled celého kola na širokých pláštích (Kenda Excavator 26x2.1DTC folding bead) mě nabádal šetřit síly o trochu více, než jsem zvyklý. Nakonec se ukázalo, že to bude spíše 10stupňový mráz a několikeré noční bloudění, co mi vezme většinu sil.

Nebudu předbíhat, jen předešlu, že na Teacoli se stejně pohodlně jede po lesní pěšině, jako se k ránu usíná na nekonečné silničce :-)

Pneu

Začnu tím největším překvapením, tedy plášti. Dobře nahustěné pláště Kenda Excavator znamenitě drží na drobném i hrubším štěrku, na zmrzlé trávě i na zmrzlém sněhu a zároveň se bez zbytečných ztrát a nepříjemných vybrací odvalují i na asfaltu příměstských cyklostezek – kam nejsou primárně určeny ani svým vzorkem, natož rozměrem. Když se nečekaně v zatáčce objevily ostré kameny, zatrnulo mi díky zkušenostem s defekty lehkých závodních plášťů o téměř polovičních rozměrech. Pláště však výtečně vedou stopu a „neptají se proč zrovna tudy“ žádnými šrámy a tupým nárazem na ráfek. (Při testu byly teploty v rozmezí -3 až -12 st.C. Zajímalo by mě proto jak se výborné vlastnosti mění například v horkých letních měsících na sluncem rozpálené kamenité pěšině. Ovšem na to možnosti testu nestačí. )

Řídítka

Vlaštovky FSA XC-190A-OS, triple butted and shot peened AL7050 riser, 31.8x20x680 mm doplňují spíše FR vzhled kola, ale jsou pohodlné i při delším XC. Jediná drobná výtka: díky neustále se měnícím půměrům a úhlům bylo připěvnění svítilny tak, aby svítila opravdu vpřed a ne do stran, takovým menším hlavolamem. Bílé gripy Mongoose Lock on jsou pohodlné s příjemným průměrem do dlaní, kterým poskytují pohodlnou oporu, se stahovacími objímkami na obou stranách. (i když bez rukavic jsem díky počasí moc dlouho nejel)

Odpružení

VidliceFox F 32 RL zdvih 140 mm Lock Out, pevná osa QR15. Dlouhý chod vydlice jsem ocenil nejen při sjezdech, kdy jsem přeci jen těžiště přesouval snadno dozadu i díky z řídítek ovládané sedlovce, ale zejména při náhlém zapadnutí předního kola do brázdy potoka, nebo hluboké stopy od traktoru, zavátých čerstvým prašánkem. TlumičFox Float RP23. Těžko popisovat funkci tlumiče samotného bez systému přepákování. Přesto, že systém Freedrive provází pověst nepříjemného posouvání středové osy vzad při propružení, nepozoroval jsem žádný nežádoucí efekt ovlivňující plynulost jízdy. Zadní tlumič jsem měl otevřený po většinu testu na plný zdvih. Při přejezdu jednotlivých nerovností, s ostrými hranami i jen terénních vln, pracoval celý systém velmi příjemně a předvídatelně, takže jízda byla plynulá s vysokým pocitem stability. Horší to bylo například při sjíždění schodů, kdy se - možná i díky pro tuto atrakci ne optimálnímu nastavení odskoku odpružení – kolo po prvním zhoupnutí nečekaně rozklepalo a rány řetězu o rám neztlumil ani jinak efektní nalepený textilní chránič. Rány nebyly nijak ostré, tlumení stále pracovalo, nicméně již né tak konfortně jako při přejezdu jednotlivých nerovností.(Funkčně je tento systém pro mě příjemnějčí než u Norco Faze 2, ovšem zase u Teocali je čepů až běda = dražší a náročnější údržba?)

Sedlovka:Z řídítek nastavitelná sedlovka je nejen sexy novinka, resp. zatím ne zcela běžná záležitost, ale také výborný pomocník. Snížení posedu z řídítek jsem nevyužil jen na jasné hraně začínajícího sjezdu, ale při náhlé změně podloží. Například při najetí na zamrzlé úseky jsem snadným snížením posedu zvýšil subjektivní pocit jistějšího vedení kola a vyšší bezpečnosti jízdy. Dalším plusem sedlovky, který bych uvítal místo rychloupínáků a imbusů i u normálních sedlovek je obyčejná rukou stahovací objímka.

Velký mínus u sedlovky: zamykání a otevírání je na stejném místě jako bývá zamykání vydlice = dost často jsem chtěl zamknout vydlici a místo toho jsem si rozhodil posed. Je to věc zvyku, ale i určité ergonomie ovládání.

Další mínus je kompromis při utahování/ povolování již zmíněné objímky, tak, aby sedlovka při pokynu páčkou vyjela a zároveň nezajížděla pod nárazy na sedlo. Při nejlepší vůli jsem byl schopen objímku utáhnout tak, že sedlovka pozvolna vyjížděla po stisknutí páčky a bohužel i pomaličku zajížděla při jízdě v těžším terénu. Toto stojí jezdce nemálo sil! Protože jsem v prvních chvílích přisuzoval těžší šlapání terénu a sklonu cesty, než jsem si uvědomil změnu posedu k horšímu.

Akcelerace

Přestože jsem nesedlal robustní Teocali s vidinou rychlých startů, občas jsem ze zvyku na konci stoupání chtěl kolo více popohnat. Vyloženě přidržování vzad díky váze, tlumení, nebo obutí jsem necítil. Myslím, že i díky volnějšímu tempu stoupání, šlapání ze sedla, nikoliv v stoje (vždy jak jsem vstal ze sedla, automaticky jsem zamykal vidlici – resp, otevíral sedlovku :-):-)) a naprosto zmrzlému terénu je akcelerace hlavně otázkou zbývajících sil jezdce. Na blátivé pěšině by mě zřejmě vzorek širokých plášťů více přidržel.

Brzdy

Hayes Stroker Trail pro mě byly zklamáním. Možná díky špatnému nastavení, nebo mrazivému počasí, nevím, každopádně pověst, která je předchází předčila skutečné vlastnosti. K brždění bylo potřeba více síly, věčné štelování přibržďování s každou změnou teploty jsem nakonec vzdal a přidal tak ke klasickému skřípění při brždění ještě pravidelné cinkání za jízdy. ( Z diskuzí na webu je znát, že k výměně brzd přistoupilo více majitelů tohoto kola.)

A mrzne…

Ačkoliv teploty okolo -12 °C nebudou běžným provozním prostředím, v terénu jsem nezaznamenal zhoršení tlumících vlastností. Až po několikahodinovém provozu při této teplotě a jízdě po silnici se krok zadního tlumiče znatelně zpomalil. (Možná i díky množství čepů?) V té době ovšem byly olejové vidlice spolujezdců (například RST Dirt 3) zcela tuhé, daleko za svými limity.Co ovšem bylo všem kolům společné, bylo zatuhnutí nábojů kol. Jasně znát to bylo při jízdě z kopce, kdy se kola bez šlapání téměř zastavila.

Závěr

Po celou dobu jízdy má jezdec před očima slogan „the trail never ends and the party goes on forever“. A záleží jen na jezdci, na volbě terénu a délky trasy zda bude stezka opravdu věčnou zábavou, nebo se význam sloganu na nekonečné silničce obrátí. Každopádně si Mongoose Teocali místo na výsluní zaslouží nejen díky svému jménu*, výtečnému designu ale i vlastnostem, které potvrzují výše uvedené: Dokonalá jízda v težkém terénu – to je Mongoose Teocali.

(*Teocali: teocali [teokali] aztécká chrámová stavba na vysoké stupňovité pyramidě )

+ řídítka, obecné vlastnosti sedlovky, pneu, rychlost a schopnost reakce v nepřehledném terénu

- zajíždění sedlovky, brzdy

ÚštěkQuest / pátek 13

Datum je vybrán na den startu jednoho z nejtěžších závodů na světě - Aljašského YukonQuestu. Ideou je pak jakási mentální spoluúčast a podpora všech startujících musherů. Ale i kdesi v moři osamělých mořeplavců, jezdců na kole ztracených v nehostinných pláních - všech dobrodruhů o kterých jsme četli nebo slyšeli. Cílem je naše vlastní dobrodružství. Noční tma nás odvede spolehlivě daleko do představ o krajích za hranou světla čelovky. Dvě skupiny projdou/projedou zvolenou trasu ve dvojicích. Pečlivě vyber vybavení na cestu i partnera pro následujících cca 8h.

Hodně štěstí, Pavel

Takhle nějak jsem začal na stránkách "závodu" zde: http://www.pmach.com/patek13.html. Vlastní vyprávění jsem nějak nesepsal a dneska už je na psaní prvních dojmů pozdě. Co ve mě zůstalo je chuť na příští ročník a zvláštní vztah k Řípu. Měl jsem možnost tuto na konec 90km dlouhou trasu jet na Mongoose Teocali, jak kolo obstálo si přečtěte v samostatném článku o kole. Jak jsme obstáli mi, si přečtěte, díky Honzovi Cabicarovi tady:



Honza:

"Nebudu se rozepisovat o tom, jak tento blaznivý nápad vznikl, ale pustím se rovnýma nohama do popisu cesty, který každého hlavoukroutícího zajímá nejvíce.

Sraz u MekDondy na Holeši proběhl podle plánu a tak vyrážíme před sedmou z Holešovic směr Kralupy. Já na svém speciálu Haro a pan Pája na ještě speciálnějším "mongoose teocalli super 2009". Naštěstí jen půjčeném, protože tohle kolo bych mu vážně musel závidět. Přivykání tmě nám stěžují jen občasná světla kolem Vltavy. Úvodní nadšení mi kazí jen dvě drobnosti.

Zeptal jsem: "Kolik už máš letos najeto Pájo?" Taková běžná konverzační záležitost mezi cyklisty, jak jsem se někde dočetl ;). "Hmmm, tak 600 - 700 km." Dostávám odpověď. "&XĐ@€|Đđ&???!!!" (překlad do spisovného jazyka "To si vymýšliš, že?"). Věru, to vědět, tak nikam nejedu. Pro mě nadcházejících 90 km nejvíc, co jsem dal v kuse a zhruba odpovídá počtu kilometrů za letošek. Smiřuju se s tím a splétám parazitující taktiku. Pan Pája to potáhne :-x). Ta druhá drobnost je mnohem jednodušší. Mám hlad jak vlk. Po cca 5 km zastavujeme a já se musím ukojit dvěma Mars tyčinkama.

Dál si to mastíme bez problémů. Bál jsem se, že mnou nastavená přehazovačka nebude fungovat, ale omyl. Přehazuje, že stačí jen pomyslet. Za Řeží se dostáváme na pěšinku na náplavce kolem vody. Svítíme si čelovkama a mě padá obrovský kámen ze srdce. Vidím! Skoro se mi chce říci, že světla z 8 LEDek bylo dost. Pan Pája to má asi podobně, takže s každým metrem zvyšuje tempo. Po chvíli si říkám, že takhle rychle jsme tu nejeli ani při prvním průjezdu koncem ledna. Vltava je 3 metry pod námi a počítám, že zmrzlý šťovík by nás před páděm do vody nezachránil. Pak mi to dochází. Ten "full" mu umožňuje nerušeně jet i přes kořeny, výmoly a podobně. Strojově šlape do pedálů díra nedíra. Já pak musím 4x - 5x naplno šlápnout, abych ho dotáhl - součást mojí parazit taktiky - mám navíc jeho světlo a vyvezu se. Cestička je zmrzlá, moc to neklouže a Pája hlásí překážky včas. Jistě mě tuší za zády a nechce se mu zkoušet jakou kinetickou energii, bych mu mohl nárazem předat. Pár minut a jsme z toho venku. Mám radost a to až takovou, že kývnu na střídání a teď už fakt valíme do Kralup. ... Tak tyhle síly mi budou chybět.

Mezi paneláky v Kralupech si dáváme hrozinky a čajíček. Rozcestník nás potěšil. Na Říp tudy -> a jen 22 km! To vypadá na příjemný výlet. Co zima? Nezmínil jsem ji, neboť s ohledem na to, co nás čekalo, TOHLE NEBYLA ZIMA. Tělo mělo energii a zahřálo se, do toho jsme nepřerušovaně šlapali a nemuseli nikde tlačit. Možná to poslední by nebylo špatný, protože mi mrzly chodidla, nicměně jinak pohoda. Krátce pro meteofily - teplota kolem -4C a celkem jasno. Vítr mírný 3 - 5 m/s.

Naskakujem na kolo a po červené ven z města. Až sem jsme cestu znali. V lednu jsme ji projeli. Dál už to bylo horší. Za Nelahozevsí "nevidíme" značku, páč vede do kopce, tak chvilku bloudíme. Tlačíme strouhou do kopce. Cítím, že pod batohem začíná proudit strouha potu. Nu co? První kopec. Jsme nahoře a jedem lesem. Tam kam čelovka dosvítí jsou stromy, takže asi les. Pan Pája nasazuje svoje terénní tempo. Oba jsme spokojeni, že můžeme šlapat a zahřát prochladlé spodky těl - nebo alespoň nohy ;-). Z ničehož nic se pan Pája válí na zemi na kole, na kole na zemi. Prostě nevycvaknul botky, jak ho ten pád překvapil. Nic se nestalo a valíme dál. To se stát u Vltavy... ...špatně by se ti kamaráde plavalo. Ikdyž věřím, že znaje cenu kola, doplaval by pan Pája ke břehu i s nim na nohou.

V celku mě překvapilo, jak rychle přibývá sněhu. Nepadá. Jen je ho víc a víc. Holt sever! :). Samotnému se mi nechce uvěřit o kolik se s každým milimetrem zmrzlého sněhu zhoší jeho průjezdnost. Jak to ten Honza Kopka na Aljašce dělá, mi hlava vůbec nebere.



Za lesem bloudíme. Zde se projevuje naše největší slabost. Čelovky nedosvítí k další značce nebo ji jednoduše přehlídneme. Žádný souvislý šlapání, tempo, pořád rozjezdy a v neposlední řadě i usilovné "koukání" stojí spoustu sil. Přístí rok bych navrhoval trénink v některém z pražských hyperpekel např. Tesco v Letňanech v sobotu dopoledne. Úkoli typu - najdi zlevněné čokotatranky v 5ti minutách apod. Chce to smysly opravdového lovce.

Vracíme se k vodě a svačíme ve stoce pod železniční tratí. Pan Pája se mi tady snaží něco sdělit, nicměně je mu pranic rozumnět. Má zmrzlou ústa ;-)



Pak znovu "nahoru" a Říp už je na dohled (při troše fantazie). Červená nás zavádí na Pole (ano "P"). Chvíli otálíme, ale jinudy to vážně nevede. Mírumilovná Polabská nížina si pro nás připravila přejezd po zmrzlém rozbítém úvoze. Bohužel nebyl natolik rozbitý, že by se nedalo jet. Jet je příliš vznosné pro námi předváděný způsob pohybu. Kodrcáme rychlostí chůze. Nechci slézat, protože sil mám dost. Tu a tam lze jet po kraji po trávě. Tady si naplno uvědomuju, jak velký štěstí na počasí nás potkalo. Je zima (ani velké kaluže se pod námi nepropadají jako z kraje), ale nefouká vítr a hlavně, tohle by bylo při kladných teplotách nesjízdné tuplem. Buď jak buď mi Pole bere spoustu sil. Psychických i fyzických.

Vjíždíme do lesa pod Řípem (ha, ha, kéž by). S vypětím zbytku sil stoupáme další strouhou. Jednolitá vrstva sněhu nám značně stěžuje výstup. Jsme nahoře. Notně schvácení a pátráme po značce. Při výstupu jsem byl přesvědčen, že už opravdu lezeme na Říp. Ten se nám zjevuje až po dalších zhruba 3 kilometrech. Před námi je ještě přejezd po poli. Jen pohled na něj mě tak vysílil, že jsem raději slezl a ten kilometřík si odtlačím. Pan Pája srdnatě šlape, ale i přesto se mi moc nevzdaluje. Počkal "u sušenky" pod úpatím hory. Definitivně pohřbíváme plánováný výstup na Sedlo. Odpočívej v pokoji! Jak já ti závidím! Do chaloupky pojedeme po silnici. Následující část cesty se vybavuje pouze mlhavě. Peklo. Stoupáme prudce po červené do kopce. Mezi hekáním nadávám. Tma s pochopením pohlcuje vlny těch nejsprostších slov s naprostým klidem. Díky Bohu, že ji to nenaštvalo. Zastavujeme ve dvoutřetinách kopce na vyhlídce na Pražskou. Pája tahá foťák a fotí. CO? Vím já. V pár vteřinách se do mě dává obrovská zima. Navrhuju odložit plánováně pítí čajíčku a delší pauzu na Řípu na benzínku v Roudnici. Stoupáme na vrchol. V 00:37 14/2/2009 bychom vztyčili vlajku, kdyby ji někdo z nás táhnul sebou.

Můžu si za to sám. Jednou jsem horu Říp nazval hromádkou hoven a teď mi to vrátil. Kratičkou pauzu, jako obvykle, jsme si přes tu děsnou "kládu" dopřáli. Chtělo by se říci "samec", nicméně nechci tento termín používat, aby nedošlo k milce ...vzhledem k Pájově pověsti ;). Zdá se, že i Pája toho má dost. V tomhle nečase zřejmě težím ze svých tukových zásob - izolují. Stejně mě to trochu znervózňuje. Uklidňujeme až Pájova sebedůvěra, že pořád je na tom dobře natolik, aby mě v nouzi v zubech do chajdy donesl. Je to bejk!

Sjíždíme z Řípu po směsici ledu a sněhu. Původně se mi moc nechtělo, ale každý metr "zadarmo" dobrý. Pod kopcem natahujeme reflexní vesty a hurá dál z kopce do Roudnice. Prosvištíme městem a přes most pryč. Nechápavé pohledy domorodců se zdají ještě nechápavější. Ono v 1 hodinu v noci v třeskutém mraze málokdy na cyklistu natrefíš. Kilometrů zadarmo jsem se nemohl nabažit i přesto, že jsem prochladl až na kost. Za městem lehce něco pojíme a rozhodujeme se vydat delší, za to méně frekventovanou cestou (silnicí) do Ústěku. Benzínka neproběhla. Na žádnou jsme nenatrefili a i kdyby, asi bychom ji raději nenavštívili. Z "vyhřátého klouboku kouzelníka Pokustóna" by se lezlo špatně.

Nasazuju lyžařské rukavice, neb mi z kopce promrzly ruce. Paráda! Proč jsem si je nevzal dřív?! Od křižovatky dál mi to nechce jet. Pan Pája srdnatě čelí větru a táhne mě za sebou. Silnice se různě vlní. Sleduju Pájovy reflexní proužky na nohách, jak neúnavně jezdí nahoru a dolů. Několikrát prosím o snížení tempa, protože už vážně nemůžu. Křeče nemám, ale cítím se vysílený. Stavíme po pár nekonečných kilometrech. Musím se projít, nebo mi umrznou nohy. Pan Pája začíná vypadat unaveně. Je krásně jasno. Jedeme dál.

Do cíle to máme dobrejch dvacet. Z ničeho nic navrhuju, že taky zkusím táhnout. Vida, jde to celkem dobře. Pořád v hlavě vidím Pajovy reflexní proužku a představuju si svoje nohy. Nahoru dolů, nahoru dolů... Otáčím se. Pája jede víc než 10 metrů za mnou. Čekám na něj. Krize si ho našla taky. Pro něj hůře v tom, že se nám mráz dostal i do kol. To doslova a do písmene. Z kopce šlapeme, po rovině je to jako do kopce a do kopce tlačíme. Nejede to, nejde to a domů daleko. I proto, že pan Pája usíná na kole, zastavujeme na RedBull. Zpětně jsem se dočetl, že tu noc bylo při vyjasnění až -12c. Soudě dle jinovatky kolem větracích otvorů na Pájově kokosce není důvod meterologům nevěřit.

Máme srovnané tempo. Nejde už o nic jiného než o dojetí. V poslední vesnici před Úštěkem míjíme obloukem otevřenou hospodu. Zapadnout ve 3 ráno do tepla, by jistě vyvolalo okamžitý spánek.

Úštěk! Poslední kopec a jsme v teple. Ani tahle poslední věc nedopadla podle našich představ. Chatka je opuštěna. To vlastně znamená, že jsme vyhráli! Byl to vůbec závod? Kolem 3:30 rozděláváme oheň a kolem 5:30 doráží pěší... ...pěkný to bylo! Hned v pondělí jsem měl roupy, že příští rok pojedem jinou trasu. "Na zimu a chlad se nedá zvyknout!" Amundsen.
"

Dema Lottus

Pneu

Jako vše ostatní je i volba pneu podřízena hlavnímu heslu – rychlosti. Pláště jsou úzké, s minimálním vzorkem na hřbetě, ale bohužel i po stranách. Na silnici a pevnějším podkladu si tak lze vychutnat snadno dosaženou rychlost. Na jarních blátivých stezkách jsou naopak zdrojem maximální frustrace. před každou ostřejší zatáčkou veškerou vynaloženou energii poctivě odevzdáte brzdám a pevně sevřete sedlo mezi půlky v nechtěném smyku. Co naplat, i když na prvním rovném úseku ztrátu doženete, v hlavě se ztráty nesčítají, ale násobí.

Rám:

Monocoque Carbon jak se patří. Jeden moc povedený kus včetně integrované sedlovky. Pevně daného posedu se není třeba při správné volbě velikosti rámu obávat. Poslední doladění lze provést i změnou sedla za vyšší/ nižší dle potřeby. Myšlenku na pilku si ani nepřipusťte J Rám s úhly zcela odpovídajícími sportovnímu XC v černé barvě, s červenými a bílými doplňky nedává na první pohled znát své vlastnosti ani cenu. Při bližším prozkoumání však profily jednotlivých trubek opravdu úzká řídítka, posed v hlubokém předklonu, včetně osazení kompletní sadou XTR leccos napoví. Hlavní a horní trubka je tvarovaná do čtyřúhelníku se zaoblenými hranami, zadní stavba je profilována taktéž s ohledem na maximální tuhost. První metry, zatáčky a stoupání Už jen ten pocit v rukách při vynášení tak lehkého kola před dům je úžasný. Že dosažená rychlost na prvních desítkách metrů není jen dojem, Vám nemilosrdně potvrdí první pravoúhlá zatáčka mezi zaparkovanými auty, do které se jen tak tak vejdete. Že by se díky úzkým řídítkům hůře zatáčelo? Že by chrtí geometrie kola nebyla tak univerzální? Od obojího kousek a nezvykle vysoké rychlosti celý zbytek. V zatáčkách a obecně při změně směru je kolo potřeba více naklápět a řídítka natáčet jen symbolicky. Což je ostatně průvodní vlastnost většiny rychlých kol, maličko zapomenutá za „více či více“ širokými vlaštovkami stále populárnějších fullů.


Vidlice:

Je boží J Rock Shock SID je můj soukromý idol. Nastavil jsem tedy tlak přesně dle tabulky na pravé noze vidlice a vyrazil. Oddával jsem se jejímu super výkonu. Elegantnímu tlumení na dlažebních kostkách snad odpovídá „nadpisek“, který mě v tu chvíli napadl: „kočičí hlavy nejsou co bývaly“. A je tu náhlé brzdění z plné rychlosti do nuly. A s ním i pochopení původního vyššího tlaku ve vidlici. Mám totiž pocit, že přepadnu přes řídítka.

Brzdy Shimano XTR plynule a nekompromisně zastavují pohyb kola na pomyslné čáře a vidlice s nižším zdvihem je při pohlcování setrvačné energie blízko svému maximu.

Na bílém rumu usne den, bílý, však víš… znamená také prázdný. Hledal jsem tvoje ústa - do bílých tváří rudé rty. Našel jsem dětské, čokoládou upatlané, ruce. Ty kreslí mým dnům brázdy jarních polí. Snad žárlíš, že právě na nich klíčí barvy? Snad blázním, že v bílém rumu usínání bolí. Snad je jen příliš dlouhá zima.

Obecně lze napsat, že stylu a rychlosti jízdy, jakého dosáhnete na tomto modelu na prvních 20-40km lze dosáhnout i na „hliníku“ o polovinu levnějším. S každou další desítkou kilometrů však Dema těžším, nebo měkčím, bratrům ujíždí. Takže kde je jezdec zvyklý být v polovině sil, začíná na tomto modelu myslet na první svačinu, a to ještě jen s ohledem na další dávku kilometrů, která ho čeká.

Otázka mimo test a mimo vlastnosti biku je, zda se při vydělávání dalších 50tis na tento model nesedřete třikrát víc, než pak při celosezónní jízdě na levnějším biku. Každopádně jestli je dovoleno snít (o sponzorech), tento model si zaslouží být tajným přáním pod stromeček.

Zápisky ze sedla

Chladné ráno prostřené šedým nebem a prosolenými krajnicemi si šeptá zvednutými hladinami řek. Zima se vzpírá konci a přívozy uvěznila v řetězech břehů. Mám na rtech voňavé bláto lesního sjezdu a v očích odlesk zvědavého lva v zoo, blížím se k mostu v Tróji, maličko a stoupám do Horoměřic. Náhle bojuji proti větru, který vždy bývá až na otevřeném obzoru?! Zjišťuji, že jsem zde o dost dřív než jindy, těším se na klesání do Statenic. Cesta je rozježděná a plná řídkého bláta. A já cítím narůstající nejistotu vedení kola, jednu z mnoha zrad které mě čekají. Pár serpentin, zahýbám na polní cestu, bike letí , šlapu do rytmu hudby a myšlenky se stíhají zachytit snad jen bazálních problémů duše. A tak jak mírně stoupám, předestírají mi křivdy a smutky.

Pár šlápnutí a jedu přes drny polní cesty zarostlé trávou, rám velmi slušně pohlcuje různé nárazy, blížím se k pravotočivé zatáčce. Zapomeňte na důvěru ve vzorek pneu. Žádný není, s ním ani jistota jízdy. Náhle mi pasují šedé vzpomínky a bolesti do radosti z jízdy: takový je život. Před letem váhavé protáčení kol v blátě. Na konci letu žádný sluncem hořící obzor ale pár trnů ve tváři po pádu do šípkových keřů. Zvedám vedle spící princeznu, nasedám vstříc dalším ztrátám.

I tak je celkový čas těchto cca 80km o 40minut kratší. Jaký by ale byl na jiném plášti se ode mě nedovíte. Jaký by byl život s jinými příležitostmi, s jakou jinou vírou, že se pevně udržíme země? Co by kdy by? Osobně nedám dopustit na Schwalbe Racing Ralph, libovolné šířky.

Plus:
vynikající tuhost rámu zároveň s komfortem na kamenitých cestách. Vidlice s dokonalým chodem, zamykání z řídítek. Bezchybná funkce brzd, na které se můžete a často musíte spolehnout. Vybavení kompletní sadou – tedy žádné prapodivné koktejly s podivuhodným výsledkem.

Mínus:
Cena. Že není moje na celou sezonu:-). Jednoznačně špatná volba pneu.

Celkové vlastnosti kola tak, jak bylo dodáno k testu se jeví ideální například na maratony typu Král Šumavy, kde je technických pasáží poskrovnu a rychlých úseků habaděj. Nebo když chcete na biku natrhnout prdel běžným silničářům :-)

Author Era 3.0

ERA 1.0/2.0/3.0 – loňský rám s novým užším vahadlem pro vyšší boční tuhost využívá čtyřčepý mechanismus se zdvihem zadního kola 130 mm nabízený ve velikostech M, L a XL. „Optimální geometrie pro styl jízdy All mountain - delší vyjížďky a marathony vedoucí náročnějším terénem“, takto představuje testovaný model přední český výrobce.

Brzdy
V „plné polní“, tedy pod vrstvou bláta a řádně zahřáté, vyluzují brzdy HAYES Stroker Trail typické strašidelné zvuky, ale stále brzdí velmi pěkně. Pěkné i užitečné je nastavení modrým kolečkem! Bílá barva: 100 bodů :-).


Sedlo

FIZIK Gobi XM je pohodlné sedlo i při delší jízdě i při vyblbnutí za humny na kořenech - dobrá volba. Povrchová úprava zadní části, hrubá tkanina, se blbě myje.
Leštěná sedlovka AUTHOR karbon se již po několika málo zasunutí/ vysunutí odírá a získává opotřebovaný vzhled.


Pláště

Pláště MAXXIS Ignitor Kevlar mají pro jízdu po silnici a hladkém povrhu na „hřbetě“, nejvyšším bodě běhounu, čudlíky moc vystouplé nad ostatní a také daleko od sebe, takže to při jízdě vyloženě vibruje. A nic proti pozitivním vibracím, tohle je však nepříjemné jak pod rukama na řídítkách tak v sedle. V blátě pláště vedou stopu a drží v zatáčkách, dokud se vzorek zcela nezaplní blátem. Po vyjetí na silnici se vzorek vyčistí celkem rychle – na pár metrech.
Na pohled vypadají pláště „tvrdě“, spíš jako z umělé hmoty, než gumy, na mokré dlažbě ale držely dobře.


Přední vidlice

Pro MARZOCCHI klasický ostrý nástup až při větším nárazu je přítomný i zde, při delší jízdě v terénu je vidlice MARZOCCHI 44 ATA spolehlivá i když subjektivně méně pohodlná než např. rock shock reba se stejným zdvihem. Při opětovném odemčení je ovšem první kopnutí přítomné znovu.

Přepákování a tlumení obecně

Jízda v terénu i po městě je i s výhradami k vidlici opravdu subjektivně bezpečnější a jistější. Vzduchový tlumič FOX Float RP2 pracuje skvěle ve všech nabízených režimech. I když zamčení není 100% troufám si říct, že propružení je, když ne zanedbatelné, pak určitě standardní. Lesní a polní cesty, které nechává zima na ústupu rozbahněné a rozryté obalily řazení i rám vrstvou bláta, celé odpružení se začalo jen neochotně vracet do své původní pozice a neskutečný skřípot se ozýval ještě pár vteřin poté, co jezdec slezl z kola! Skřípot definitivně odstranilo řádné umytí a vysušení. Jednotlivým čepům by tak nejspíše prospělo více prostoru pro odpadávání nečistot a lepší zapouzdření ložisek.


Rám dural MU9/6061

Posed je spíše sportovněji laděný a široká řídítka zároveň podtrhují ambice kola i v těžším terénu. Ze sedla není „nikde daleko“ – k zamykání vidlice i zadního tlumiče je přístup pohodlný.
Prohnutá horní trubka rámu je i u letošních modelů zřejmě povinností a po pravdě přináší vyšší pocit bezpečí i komfortu v jízdě terénem a při prudších sjezdech jak je slibováno. Profil jednotlivých trubek bude jistě tématem k diskuzi designových fajnšmekrů. Někomu možná připomene i supermarketovou nabídku celoodpružených „kol“.

Podobnou otázkou do pranice je i aktuální trend vzhledu karbonových doplňků. Sedlovka je ještě s jasně viditelným splétáním jednotlivých pramenů za průhlednou vyleštěnou vrstvou pryskyřice a laku. Naproti tomu řídítka Easton jsou již věrná novým trendům a připomínají tak vzhledem i barvou levný plast. Jen při pohledu opravdu z blízka je vidět jemná struktura vláken.

Zajímavé je též řešení místa pro převodníky versus čepy nesymetricky tvarovanou zadní vidlicí.


Móda stranou

Kolo se osvědčilo při hravé jízdě rozmáčenými údolími, celodenní vyjížďce, i při sjezdech přes kořeny pěšin a při troše nepozornosti i na kamenitých svazích mimo ně. I cesta napříč městem s jeho výmoly, obrubníky a kočičími hlavami je pro Autor Era 3.0 prostorem ukázat své nejlepší vlastnosti.

Pokud jste o pár kilometrů pozadu oproti plánu a potřebujete „do toho trochu šlápnout“, ani tehdy vás tento model nenechá na holičkách. Úplný HT z něho neuděláte ani se všemi zamykáními a funkcí pro-pedal, ovšem dáte-li si práci s nastavením vidlice a tlumiče přesně podle jezdcovi váhy ještě před cestou, budete odměněni poměrně slušnou rychlostí i akcelerací.

Ostatně posuďte sami, Author na svých webových stránkách ( http://www.author.cz/aktuality/&nid=284 ) v sekci „Otestujte si nové modely AUTHOR 2009“ nabízí i námi testovanou ERU 3.0


Plus:
Zajímavý design, volba a spolehlivost komponent, posed, variabilita odpružení.


Mínus:
Hmotnost, dílenské zpracování, vzorek pneu, vidlice

Noční běžky aneb příprava na ÚštěkQuest

O víkendu jsem vzal běžky, oblékl něco vrstev sportovního oblečení, namazal skluznici a vyměnil baterky v čelovce. Vzápětí jsme se s kamarádem vydali na noční jízdu z Josefova Dolu na Knajpu a z5. Kilometrů cca 10, převýšení nevíííím i když mám super GPS navigaci - prostě jsem jí zapoměl zapnout.

První důležitá věc - přes elastické sportovní kalhoty na kolo, běžky, běh... při rychlé jízdě, nebo silnějším větru, při teplotě -5°C nepříjemně fouká na kou.e. Takže druhý den jsem si vzal přes to kraťasy a vše super, navíc víc kapes navíc :-)

Čelovka PETZL na 4,5V žárovičku vrhá příjemné žluté světlo a šíří atmosféru mých nočních hlídek, za mlada, na táboře... No "vrhá" je silné slovo. Tak jako rozprostírá kolem nohou, nebo po tvářích kolemstojícících blízkých. Ale nezoufejte! Našel jsem obchod, kde mají do stejného závitu jako žárovičky supersvítívou LED diodu - vyzkouším a dám vědět, jestli se investice 150kč vyplatí.

Každopádně obyčejná 3 LED diodová čelovka HUSKY na 3 mikrotuškový baterky svítí tak do vzdálenosti 5m, a po půl hodině na mrazu je během 5minut tma. V lese šlo sledovat cestu díky sněhu poměrně snadno. Detaily na cestě jako vyjetá stopa se nám ovšem ztratili. Ostatně podívejte se sami zde na video: (nebo na YouTube)