Hodně štěstí, Pavel
Takhle nějak jsem začal na stránkách "závodu" zde: http://www.pmach.com/patek13.html. Vlastní vyprávění jsem nějak nesepsal a dneska už je na psaní prvních dojmů pozdě. Co ve mě zůstalo je chuť na příští ročník a zvláštní vztah k Řípu. Měl jsem možnost tuto na konec 90km dlouhou trasu jet na Mongoose Teocali, jak kolo obstálo si přečtěte v samostatném článku o kole. Jak jsme obstáli mi, si přečtěte, díky Honzovi Cabicarovi tady:
Honza:
"Nebudu se rozepisovat o tom, jak tento blaznivý nápad vznikl, ale pustím se rovnýma nohama do popisu cesty, který každého hlavoukroutícího zajímá nejvíce.
Sraz u MekDondy na Holeši proběhl podle plánu a tak vyrážíme před sedmou z Holešovic směr Kralupy. Já na svém speciálu Haro a pan Pája na ještě speciálnějším "mongoose teocalli super 2009". Naštěstí jen půjčeném, protože tohle kolo bych mu vážně musel závidět. Přivykání tmě nám stěžují jen občasná světla kolem Vltavy. Úvodní nadšení mi kazí jen dvě drobnosti.
Zeptal jsem: "Kolik už máš letos najeto Pájo?" Taková běžná konverzační záležitost mezi cyklisty, jak jsem se někde dočetl ;). "Hmmm, tak 600 - 700 km." Dostávám odpověď. "&XĐ@€|Đđ&???!!!" (překlad do spisovného jazyka "To si vymýšliš, že?"). Věru, to vědět, tak nikam nejedu. Pro mě nadcházejících 90 km nejvíc, co jsem dal v kuse a zhruba odpovídá počtu kilometrů za letošek. Smiřuju se s tím a splétám parazitující taktiku. Pan Pája to potáhne :-x). Ta druhá drobnost je mnohem jednodušší. Mám hlad jak vlk. Po cca 5 km zastavujeme a já se musím ukojit dvěma Mars tyčinkama.
Dál si to mastíme bez problémů. Bál jsem se, že mnou nastavená přehazovačka nebude fungovat, ale omyl. Přehazuje, že stačí jen pomyslet. Za Řeží se dostáváme na pěšinku na náplavce kolem vody. Svítíme si čelovkama a mě padá obrovský kámen ze srdce. Vidím! Skoro se mi chce říci, že světla z 8 LEDek bylo dost. Pan Pája to má asi podobně, takže s každým metrem zvyšuje tempo. Po chvíli si říkám, že takhle rychle jsme tu nejeli ani při prvním průjezdu koncem ledna. Vltava je 3 metry pod námi a počítám, že zmrzlý šťovík by nás před páděm do vody nezachránil. Pak mi to dochází. Ten "full" mu umožňuje nerušeně jet i přes kořeny, výmoly a podobně. Strojově šlape do pedálů díra nedíra. Já pak musím 4x - 5x naplno šlápnout, abych ho dotáhl - součást mojí parazit taktiky - mám navíc jeho světlo a vyvezu se. Cestička je zmrzlá, moc to neklouže a Pája hlásí překážky včas. Jistě mě tuší za zády a nechce se mu zkoušet jakou kinetickou energii, bych mu mohl nárazem předat. Pár minut a jsme z toho venku. Mám radost a to až takovou, že kývnu na střídání a teď už fakt valíme do Kralup. ... Tak tyhle síly mi budou chybět.
Mezi paneláky v Kralupech si dáváme hrozinky a čajíček. Rozcestník nás potěšil. Na Říp tudy -> a jen 22 km! To vypadá na příjemný výlet. Co zima? Nezmínil jsem ji, neboť s ohledem na to, co nás čekalo, TOHLE NEBYLA ZIMA. Tělo mělo energii a zahřálo se, do toho jsme nepřerušovaně šlapali a nemuseli nikde tlačit. Možná to poslední by nebylo špatný, protože mi mrzly chodidla, nicměně jinak pohoda. Krátce pro meteofily - teplota kolem -4C a celkem jasno. Vítr mírný 3 - 5 m/s.
Naskakujem na kolo a po červené ven z města. Až sem jsme cestu znali. V lednu jsme ji projeli. Dál už to bylo horší. Za Nelahozevsí "nevidíme" značku, páč vede do kopce, tak chvilku bloudíme. Tlačíme strouhou do kopce. Cítím, že pod batohem začíná proudit strouha potu. Nu co? První kopec. Jsme nahoře a jedem lesem. Tam kam čelovka dosvítí jsou stromy, takže asi les. Pan Pája nasazuje svoje terénní tempo. Oba jsme spokojeni, že můžeme šlapat a zahřát prochladlé spodky těl - nebo alespoň nohy ;-). Z ničehož nic se pan Pája válí na zemi na kole, na kole na zemi. Prostě nevycvaknul botky, jak ho ten pád překvapil. Nic se nestalo a valíme dál. To se stát u Vltavy... ...špatně by se ti kamaráde plavalo. Ikdyž věřím, že znaje cenu kola, doplaval by pan Pája ke břehu i s nim na nohou.
V celku mě překvapilo, jak rychle přibývá sněhu. Nepadá. Jen je ho víc a víc. Holt sever! :). Samotnému se mi nechce uvěřit o kolik se s každým milimetrem zmrzlého sněhu zhoší jeho průjezdnost. Jak to ten Honza Kopka na Aljašce dělá, mi hlava vůbec nebere.
Za lesem bloudíme. Zde se projevuje naše největší slabost. Čelovky nedosvítí k další značce nebo ji jednoduše přehlídneme. Žádný souvislý šlapání, tempo, pořád rozjezdy a v neposlední řadě i usilovné "koukání" stojí spoustu sil. Přístí rok bych navrhoval trénink v některém z pražských hyperpekel např. Tesco v Letňanech v sobotu dopoledne. Úkoli typu - najdi zlevněné čokotatranky v 5ti minutách apod. Chce to smysly opravdového lovce.
Vracíme se k vodě a svačíme ve stoce pod železniční tratí. Pan Pája se mi tady snaží něco sdělit, nicměně je mu pranic rozumnět. Má zmrzlou ústa ;-)
Pak znovu "nahoru" a Říp už je na dohled (při troše fantazie). Červená nás zavádí na Pole (ano "P"). Chvíli otálíme, ale jinudy to vážně nevede. Mírumilovná Polabská nížina si pro nás připravila přejezd po zmrzlém rozbítém úvoze. Bohužel nebyl natolik rozbitý, že by se nedalo jet. Jet je příliš vznosné pro námi předváděný způsob pohybu. Kodrcáme rychlostí chůze. Nechci slézat, protože sil mám dost. Tu a tam lze jet po kraji po trávě. Tady si naplno uvědomuju, jak velký štěstí na počasí nás potkalo. Je zima (ani velké kaluže se pod námi nepropadají jako z kraje), ale nefouká vítr a hlavně, tohle by bylo při kladných teplotách nesjízdné tuplem. Buď jak buď mi Pole bere spoustu sil. Psychických i fyzických.
Vjíždíme do lesa pod Řípem (ha, ha, kéž by). S vypětím zbytku sil stoupáme další strouhou. Jednolitá vrstva sněhu nám značně stěžuje výstup. Jsme nahoře. Notně schvácení a pátráme po značce. Při výstupu jsem byl přesvědčen, že už opravdu lezeme na Říp. Ten se nám zjevuje až po dalších zhruba 3 kilometrech. Před námi je ještě přejezd po poli. Jen pohled na něj mě tak vysílil, že jsem raději slezl a ten kilometřík si odtlačím. Pan Pája srdnatě šlape, ale i přesto se mi moc nevzdaluje. Počkal "u sušenky" pod úpatím hory. Definitivně pohřbíváme plánováný výstup na Sedlo. Odpočívej v pokoji! Jak já ti závidím! Do chaloupky pojedeme po silnici. Následující část cesty se vybavuje pouze mlhavě. Peklo. Stoupáme prudce po červené do kopce. Mezi hekáním nadávám. Tma s pochopením pohlcuje vlny těch nejsprostších slov s naprostým klidem. Díky Bohu, že ji to nenaštvalo. Zastavujeme ve dvoutřetinách kopce na vyhlídce na Pražskou. Pája tahá foťák a fotí. CO? Vím já. V pár vteřinách se do mě dává obrovská zima. Navrhuju odložit plánováně pítí čajíčku a delší pauzu na Řípu na benzínku v Roudnici. Stoupáme na vrchol. V 00:37 14/2/2009 bychom vztyčili vlajku, kdyby ji někdo z nás táhnul sebou.
Můžu si za to sám. Jednou jsem horu Říp nazval hromádkou hoven a teď mi to vrátil. Kratičkou pauzu, jako obvykle, jsme si přes tu děsnou "kládu" dopřáli. Chtělo by se říci "samec", nicméně nechci tento termín používat, aby nedošlo k milce ...vzhledem k Pájově pověsti ;). Zdá se, že i Pája toho má dost. V tomhle nečase zřejmě težím ze svých tukových zásob - izolují. Stejně mě to trochu znervózňuje. Uklidňujeme až Pájova sebedůvěra, že pořád je na tom dobře natolik, aby mě v nouzi v zubech do chajdy donesl. Je to bejk!
Sjíždíme z Řípu po směsici ledu a sněhu. Původně se mi moc nechtělo, ale každý metr "zadarmo" dobrý. Pod kopcem natahujeme reflexní vesty a hurá dál z kopce do Roudnice. Prosvištíme městem a přes most pryč. Nechápavé pohledy domorodců se zdají ještě nechápavější. Ono v 1 hodinu v noci v třeskutém mraze málokdy na cyklistu natrefíš. Kilometrů zadarmo jsem se nemohl nabažit i přesto, že jsem prochladl až na kost. Za městem lehce něco pojíme a rozhodujeme se vydat delší, za to méně frekventovanou cestou (silnicí) do Ústěku. Benzínka neproběhla. Na žádnou jsme nenatrefili a i kdyby, asi bychom ji raději nenavštívili. Z "vyhřátého klouboku kouzelníka Pokustóna" by se lezlo špatně.
Nasazuju lyžařské rukavice, neb mi z kopce promrzly ruce. Paráda! Proč jsem si je nevzal dřív?! Od křižovatky dál mi to nechce jet. Pan Pája srdnatě čelí větru a táhne mě za sebou. Silnice se různě vlní. Sleduju Pájovy reflexní proužky na nohách, jak neúnavně jezdí nahoru a dolů. Několikrát prosím o snížení tempa, protože už vážně nemůžu. Křeče nemám, ale cítím se vysílený. Stavíme po pár nekonečných kilometrech. Musím se projít, nebo mi umrznou nohy. Pan Pája začíná vypadat unaveně. Je krásně jasno. Jedeme dál.
Do cíle to máme dobrejch dvacet. Z ničeho nic navrhuju, že taky zkusím táhnout. Vida, jde to celkem dobře. Pořád v hlavě vidím Pajovy reflexní proužku a představuju si svoje nohy. Nahoru dolů, nahoru dolů... Otáčím se. Pája jede víc než 10 metrů za mnou. Čekám na něj. Krize si ho našla taky. Pro něj hůře v tom, že se nám mráz dostal i do kol. To doslova a do písmene. Z kopce šlapeme, po rovině je to jako do kopce a do kopce tlačíme. Nejede to, nejde to a domů daleko. I proto, že pan Pája usíná na kole, zastavujeme na RedBull. Zpětně jsem se dočetl, že tu noc bylo při vyjasnění až -12c. Soudě dle jinovatky kolem větracích otvorů na Pájově kokosce není důvod meterologům nevěřit.
Máme srovnané tempo. Nejde už o nic jiného než o dojetí. V poslední vesnici před Úštěkem míjíme obloukem otevřenou hospodu. Zapadnout ve 3 ráno do tepla, by jistě vyvolalo okamžitý spánek.
Úštěk! Poslední kopec a jsme v teple. Ani tahle poslední věc nedopadla podle našich představ. Chatka je opuštěna. To vlastně znamená, že jsme vyhráli! Byl to vůbec závod? Kolem 3:30 rozděláváme oheň a kolem 5:30 doráží pěší... ...pěkný to bylo! Hned v pondělí jsem měl roupy, že příští rok pojedem jinou trasu. "Na zimu a chlad se nedá zvyknout!" Amundsen.
"
Žádné komentáře:
Okomentovat