ČESKOLIPSKÝ MTB MARATHON

Předkolo závodu jsem si dal, když jsem z Úštěku dorazil do Lípy a zjistil, že nemám tretry, tak z5 a z5... A hned byl start. Šlapal jsem co to dalo, ale první skupinka mi ujela hned od startu. Jel jsem tedy solo a čekal, až se někdo přiblíží ze zadu, koho bych se chytl. Jenže místo toho jsem se po metru přiližoval chvostu skupiny přede mnou. To mě povzbudilo, opřel jsem se do toho a do kopečka je dojel. Jenže hned zas nastala rovinka a já to už nedokázal uviset, takže pa pá. Na to že jsem jel 90% trasy uplně sám, bez chvilkového závětří, nebo udávání tempa, jsem byl pul kilometru před cílem se sebou spokojenej, na 50km s časem 2h 5min, proč ne? Protože pak v cíli jsem zjistil kolik už je tam lidí! Prosim vás, lidi, jak to děláte :-)

Že jsem se neflákal je snad vidět na fotce se zaprášeným a prosoleným xychtem:



Myslím, že to bylo daný chtrím terénem - stačil pak krátkej, sotva 3m prudší sjezd a lidi slejzali z kola (?) ...a mojí neschopností se zavěsit za rozjetou skupinku. Musim si na to dát na malevilu velkej pozor.

ELECTRA Straight8

Nechte doma dres, nášlapy i klasickou skořepinu s X větracími otvory. Přehrajte staré písničky v „empétrojce“, nejlépe „retro funky discem“ jako je Jamiroquai nebo Sexy Dancers. Protože „retro“ je dnes heslo dne ;-)!

Design, design, design

Mohutný prohýbaný rám s velmi nízkým a vzpřímeným posedem – mám!
Dlouhá chromovaná řídítka – mám!
Masivní pneu z motorky na širokých ráfcích se stylovým červeným výpletem – mám!
Sedlo „pro dva zadky“ – mám!
Bubnové brzdy vpředu i vzadu a trojrychlostní řazení – mám!

Takže již zbývá jen vybrat trasu s nevyšším počtem potenciálních obdivovatelů a vyrazit. Přesto, že má Electra okolo 16kg, je pohyb vpřed díky třem převodům ukrytým v zadním náboji elegantní a podstatně snazší, než byste na první pohled čekali. Sedlovka je dostatečně dlouhá pro nastavení od LowRidera pro elegantní sjezd serpentin k přeci jen rozumnější výšce. Na rovné asfaltové cyklostezce pak překvapivě v pohodě stíháte držet tempo s vykulenými bikery. Možná i vás napadne, zda míváte podobně uštvaný výraz ve tváři. Várka padesáti kilometrů v kuse je již příliš a večer se vám připomíná bolestí svalů. Podobně delší stoupání nejen že nelze vyšlápnout, ale slušně se zapotíte i při tlačení. O vynášení městských schodů nemluvě. Nejlépe si na kole s jeho vlastnostmi užijete krátkou jízdu do hospody a zpět, stejně jako delší jízdu městskými cyklostezkami. Výborně si kolo poradí i s blátivou cestou v zámeckém parku, nebo na břehu rybníka. Díky širokým pneumatikám s minimálním vzorkem vyjedete na druhé straně blátem téměř nedotčeni. Pneu drží perfektně v náklonech v zatáčkách. Jen na kočičích hlavách je přední, méně zatížené, kolo náchylné k podklouznutí. Sedlo je maximálně pohodlné, ovšem kvůli „stylu“ posunuté daleko za osu šlapání.

První republika

Zájem o kolo byl zřetelně rozdělen do několika skupin. Jedna se ptala co to stojí. Druhá skupina se nejvíce zajímala, kde se dá koupit. Tedy za 20 tisíc. Třetí skupina byli většinou starší muži, kteří znali stejný princip zadního náboje s řazením a brzdou typu „torpédo“ již z prvorepublikových kol. Strojaři z jejich řad pak ocenili i řemeslné zpracování.

Všechno má své meze

Upnout kolo do střešního nosiče nelze také proto, že kolo na střechu jen tak nevyzdvihnete. Navíc jej do žádných upínáků neupnete, aniž široké pneu do drážek vecpete. J Takže přikázání zní: do kufru! Přední kolo na ozdobné matice s korunkou sundáte a vedení k bubnové brzdě odepnete velmi snadno. Pro snazší manipulaci můžete ještě povolit šrouby na představci a sklopit řídítka. Ovšem 100% retro uctívači mají s Fiátkem 500 prostě smůlu.

Výrobce má v nabídce celou řadu podobně zajímavých modelů i „lehčích“ či dámských variant. Takže neváhejte a sedlejte.

MONGOOSE 2009 Teocali SUPER

Prodejci tvrdí: „MONGOOSE Teocali je kolo pro All Mountain….Dokonalá jízda v težkém terénu. To je MONGOOSE Teocali“. Pojďme si takovu dokonalou jízdu rozepsat podle jednotlivých úseků i komponent, než se dobereme k jednoznačnému souhlasu, či nesouhlasu.

První dojem

Na první pohled robusní vzhled celého kola na širokých pláštích (Kenda Excavator 26x2.1DTC folding bead) mě nabádal šetřit síly o trochu více, než jsem zvyklý. Nakonec se ukázalo, že to bude spíše 10stupňový mráz a několikeré noční bloudění, co mi vezme většinu sil.

Nebudu předbíhat, jen předešlu, že na Teacoli se stejně pohodlně jede po lesní pěšině, jako se k ránu usíná na nekonečné silničce :-)

Pneu

Začnu tím největším překvapením, tedy plášti. Dobře nahustěné pláště Kenda Excavator znamenitě drží na drobném i hrubším štěrku, na zmrzlé trávě i na zmrzlém sněhu a zároveň se bez zbytečných ztrát a nepříjemných vybrací odvalují i na asfaltu příměstských cyklostezek – kam nejsou primárně určeny ani svým vzorkem, natož rozměrem. Když se nečekaně v zatáčce objevily ostré kameny, zatrnulo mi díky zkušenostem s defekty lehkých závodních plášťů o téměř polovičních rozměrech. Pláště však výtečně vedou stopu a „neptají se proč zrovna tudy“ žádnými šrámy a tupým nárazem na ráfek. (Při testu byly teploty v rozmezí -3 až -12 st.C. Zajímalo by mě proto jak se výborné vlastnosti mění například v horkých letních měsících na sluncem rozpálené kamenité pěšině. Ovšem na to možnosti testu nestačí. )

Řídítka

Vlaštovky FSA XC-190A-OS, triple butted and shot peened AL7050 riser, 31.8x20x680 mm doplňují spíše FR vzhled kola, ale jsou pohodlné i při delším XC. Jediná drobná výtka: díky neustále se měnícím půměrům a úhlům bylo připěvnění svítilny tak, aby svítila opravdu vpřed a ne do stran, takovým menším hlavolamem. Bílé gripy Mongoose Lock on jsou pohodlné s příjemným průměrem do dlaní, kterým poskytují pohodlnou oporu, se stahovacími objímkami na obou stranách. (i když bez rukavic jsem díky počasí moc dlouho nejel)

Odpružení

VidliceFox F 32 RL zdvih 140 mm Lock Out, pevná osa QR15. Dlouhý chod vydlice jsem ocenil nejen při sjezdech, kdy jsem přeci jen těžiště přesouval snadno dozadu i díky z řídítek ovládané sedlovce, ale zejména při náhlém zapadnutí předního kola do brázdy potoka, nebo hluboké stopy od traktoru, zavátých čerstvým prašánkem. TlumičFox Float RP23. Těžko popisovat funkci tlumiče samotného bez systému přepákování. Přesto, že systém Freedrive provází pověst nepříjemného posouvání středové osy vzad při propružení, nepozoroval jsem žádný nežádoucí efekt ovlivňující plynulost jízdy. Zadní tlumič jsem měl otevřený po většinu testu na plný zdvih. Při přejezdu jednotlivých nerovností, s ostrými hranami i jen terénních vln, pracoval celý systém velmi příjemně a předvídatelně, takže jízda byla plynulá s vysokým pocitem stability. Horší to bylo například při sjíždění schodů, kdy se - možná i díky pro tuto atrakci ne optimálnímu nastavení odskoku odpružení – kolo po prvním zhoupnutí nečekaně rozklepalo a rány řetězu o rám neztlumil ani jinak efektní nalepený textilní chránič. Rány nebyly nijak ostré, tlumení stále pracovalo, nicméně již né tak konfortně jako při přejezdu jednotlivých nerovností.(Funkčně je tento systém pro mě příjemnějčí než u Norco Faze 2, ovšem zase u Teocali je čepů až běda = dražší a náročnější údržba?)

Sedlovka:Z řídítek nastavitelná sedlovka je nejen sexy novinka, resp. zatím ne zcela běžná záležitost, ale také výborný pomocník. Snížení posedu z řídítek jsem nevyužil jen na jasné hraně začínajícího sjezdu, ale při náhlé změně podloží. Například při najetí na zamrzlé úseky jsem snadným snížením posedu zvýšil subjektivní pocit jistějšího vedení kola a vyšší bezpečnosti jízdy. Dalším plusem sedlovky, který bych uvítal místo rychloupínáků a imbusů i u normálních sedlovek je obyčejná rukou stahovací objímka.

Velký mínus u sedlovky: zamykání a otevírání je na stejném místě jako bývá zamykání vydlice = dost často jsem chtěl zamknout vydlici a místo toho jsem si rozhodil posed. Je to věc zvyku, ale i určité ergonomie ovládání.

Další mínus je kompromis při utahování/ povolování již zmíněné objímky, tak, aby sedlovka při pokynu páčkou vyjela a zároveň nezajížděla pod nárazy na sedlo. Při nejlepší vůli jsem byl schopen objímku utáhnout tak, že sedlovka pozvolna vyjížděla po stisknutí páčky a bohužel i pomaličku zajížděla při jízdě v těžším terénu. Toto stojí jezdce nemálo sil! Protože jsem v prvních chvílích přisuzoval těžší šlapání terénu a sklonu cesty, než jsem si uvědomil změnu posedu k horšímu.

Akcelerace

Přestože jsem nesedlal robustní Teocali s vidinou rychlých startů, občas jsem ze zvyku na konci stoupání chtěl kolo více popohnat. Vyloženě přidržování vzad díky váze, tlumení, nebo obutí jsem necítil. Myslím, že i díky volnějšímu tempu stoupání, šlapání ze sedla, nikoliv v stoje (vždy jak jsem vstal ze sedla, automaticky jsem zamykal vidlici – resp, otevíral sedlovku :-):-)) a naprosto zmrzlému terénu je akcelerace hlavně otázkou zbývajících sil jezdce. Na blátivé pěšině by mě zřejmě vzorek širokých plášťů více přidržel.

Brzdy

Hayes Stroker Trail pro mě byly zklamáním. Možná díky špatnému nastavení, nebo mrazivému počasí, nevím, každopádně pověst, která je předchází předčila skutečné vlastnosti. K brždění bylo potřeba více síly, věčné štelování přibržďování s každou změnou teploty jsem nakonec vzdal a přidal tak ke klasickému skřípění při brždění ještě pravidelné cinkání za jízdy. ( Z diskuzí na webu je znát, že k výměně brzd přistoupilo více majitelů tohoto kola.)

A mrzne…

Ačkoliv teploty okolo -12 °C nebudou běžným provozním prostředím, v terénu jsem nezaznamenal zhoršení tlumících vlastností. Až po několikahodinovém provozu při této teplotě a jízdě po silnici se krok zadního tlumiče znatelně zpomalil. (Možná i díky množství čepů?) V té době ovšem byly olejové vidlice spolujezdců (například RST Dirt 3) zcela tuhé, daleko za svými limity.Co ovšem bylo všem kolům společné, bylo zatuhnutí nábojů kol. Jasně znát to bylo při jízdě z kopce, kdy se kola bez šlapání téměř zastavila.

Závěr

Po celou dobu jízdy má jezdec před očima slogan „the trail never ends and the party goes on forever“. A záleží jen na jezdci, na volbě terénu a délky trasy zda bude stezka opravdu věčnou zábavou, nebo se význam sloganu na nekonečné silničce obrátí. Každopádně si Mongoose Teocali místo na výsluní zaslouží nejen díky svému jménu*, výtečnému designu ale i vlastnostem, které potvrzují výše uvedené: Dokonalá jízda v težkém terénu – to je Mongoose Teocali.

(*Teocali: teocali [teokali] aztécká chrámová stavba na vysoké stupňovité pyramidě )

+ řídítka, obecné vlastnosti sedlovky, pneu, rychlost a schopnost reakce v nepřehledném terénu

- zajíždění sedlovky, brzdy

ÚštěkQuest / pátek 13

Datum je vybrán na den startu jednoho z nejtěžších závodů na světě - Aljašského YukonQuestu. Ideou je pak jakási mentální spoluúčast a podpora všech startujících musherů. Ale i kdesi v moři osamělých mořeplavců, jezdců na kole ztracených v nehostinných pláních - všech dobrodruhů o kterých jsme četli nebo slyšeli. Cílem je naše vlastní dobrodružství. Noční tma nás odvede spolehlivě daleko do představ o krajích za hranou světla čelovky. Dvě skupiny projdou/projedou zvolenou trasu ve dvojicích. Pečlivě vyber vybavení na cestu i partnera pro následujících cca 8h.

Hodně štěstí, Pavel

Takhle nějak jsem začal na stránkách "závodu" zde: http://www.pmach.com/patek13.html. Vlastní vyprávění jsem nějak nesepsal a dneska už je na psaní prvních dojmů pozdě. Co ve mě zůstalo je chuť na příští ročník a zvláštní vztah k Řípu. Měl jsem možnost tuto na konec 90km dlouhou trasu jet na Mongoose Teocali, jak kolo obstálo si přečtěte v samostatném článku o kole. Jak jsme obstáli mi, si přečtěte, díky Honzovi Cabicarovi tady:



Honza:

"Nebudu se rozepisovat o tom, jak tento blaznivý nápad vznikl, ale pustím se rovnýma nohama do popisu cesty, který každého hlavoukroutícího zajímá nejvíce.

Sraz u MekDondy na Holeši proběhl podle plánu a tak vyrážíme před sedmou z Holešovic směr Kralupy. Já na svém speciálu Haro a pan Pája na ještě speciálnějším "mongoose teocalli super 2009". Naštěstí jen půjčeném, protože tohle kolo bych mu vážně musel závidět. Přivykání tmě nám stěžují jen občasná světla kolem Vltavy. Úvodní nadšení mi kazí jen dvě drobnosti.

Zeptal jsem: "Kolik už máš letos najeto Pájo?" Taková běžná konverzační záležitost mezi cyklisty, jak jsem se někde dočetl ;). "Hmmm, tak 600 - 700 km." Dostávám odpověď. "&XĐ@€|Đđ&???!!!" (překlad do spisovného jazyka "To si vymýšliš, že?"). Věru, to vědět, tak nikam nejedu. Pro mě nadcházejících 90 km nejvíc, co jsem dal v kuse a zhruba odpovídá počtu kilometrů za letošek. Smiřuju se s tím a splétám parazitující taktiku. Pan Pája to potáhne :-x). Ta druhá drobnost je mnohem jednodušší. Mám hlad jak vlk. Po cca 5 km zastavujeme a já se musím ukojit dvěma Mars tyčinkama.

Dál si to mastíme bez problémů. Bál jsem se, že mnou nastavená přehazovačka nebude fungovat, ale omyl. Přehazuje, že stačí jen pomyslet. Za Řeží se dostáváme na pěšinku na náplavce kolem vody. Svítíme si čelovkama a mě padá obrovský kámen ze srdce. Vidím! Skoro se mi chce říci, že světla z 8 LEDek bylo dost. Pan Pája to má asi podobně, takže s každým metrem zvyšuje tempo. Po chvíli si říkám, že takhle rychle jsme tu nejeli ani při prvním průjezdu koncem ledna. Vltava je 3 metry pod námi a počítám, že zmrzlý šťovík by nás před páděm do vody nezachránil. Pak mi to dochází. Ten "full" mu umožňuje nerušeně jet i přes kořeny, výmoly a podobně. Strojově šlape do pedálů díra nedíra. Já pak musím 4x - 5x naplno šlápnout, abych ho dotáhl - součást mojí parazit taktiky - mám navíc jeho světlo a vyvezu se. Cestička je zmrzlá, moc to neklouže a Pája hlásí překážky včas. Jistě mě tuší za zády a nechce se mu zkoušet jakou kinetickou energii, bych mu mohl nárazem předat. Pár minut a jsme z toho venku. Mám radost a to až takovou, že kývnu na střídání a teď už fakt valíme do Kralup. ... Tak tyhle síly mi budou chybět.

Mezi paneláky v Kralupech si dáváme hrozinky a čajíček. Rozcestník nás potěšil. Na Říp tudy -> a jen 22 km! To vypadá na příjemný výlet. Co zima? Nezmínil jsem ji, neboť s ohledem na to, co nás čekalo, TOHLE NEBYLA ZIMA. Tělo mělo energii a zahřálo se, do toho jsme nepřerušovaně šlapali a nemuseli nikde tlačit. Možná to poslední by nebylo špatný, protože mi mrzly chodidla, nicměně jinak pohoda. Krátce pro meteofily - teplota kolem -4C a celkem jasno. Vítr mírný 3 - 5 m/s.

Naskakujem na kolo a po červené ven z města. Až sem jsme cestu znali. V lednu jsme ji projeli. Dál už to bylo horší. Za Nelahozevsí "nevidíme" značku, páč vede do kopce, tak chvilku bloudíme. Tlačíme strouhou do kopce. Cítím, že pod batohem začíná proudit strouha potu. Nu co? První kopec. Jsme nahoře a jedem lesem. Tam kam čelovka dosvítí jsou stromy, takže asi les. Pan Pája nasazuje svoje terénní tempo. Oba jsme spokojeni, že můžeme šlapat a zahřát prochladlé spodky těl - nebo alespoň nohy ;-). Z ničehož nic se pan Pája válí na zemi na kole, na kole na zemi. Prostě nevycvaknul botky, jak ho ten pád překvapil. Nic se nestalo a valíme dál. To se stát u Vltavy... ...špatně by se ti kamaráde plavalo. Ikdyž věřím, že znaje cenu kola, doplaval by pan Pája ke břehu i s nim na nohou.

V celku mě překvapilo, jak rychle přibývá sněhu. Nepadá. Jen je ho víc a víc. Holt sever! :). Samotnému se mi nechce uvěřit o kolik se s každým milimetrem zmrzlého sněhu zhoší jeho průjezdnost. Jak to ten Honza Kopka na Aljašce dělá, mi hlava vůbec nebere.



Za lesem bloudíme. Zde se projevuje naše největší slabost. Čelovky nedosvítí k další značce nebo ji jednoduše přehlídneme. Žádný souvislý šlapání, tempo, pořád rozjezdy a v neposlední řadě i usilovné "koukání" stojí spoustu sil. Přístí rok bych navrhoval trénink v některém z pražských hyperpekel např. Tesco v Letňanech v sobotu dopoledne. Úkoli typu - najdi zlevněné čokotatranky v 5ti minutách apod. Chce to smysly opravdového lovce.

Vracíme se k vodě a svačíme ve stoce pod železniční tratí. Pan Pája se mi tady snaží něco sdělit, nicměně je mu pranic rozumnět. Má zmrzlou ústa ;-)



Pak znovu "nahoru" a Říp už je na dohled (při troše fantazie). Červená nás zavádí na Pole (ano "P"). Chvíli otálíme, ale jinudy to vážně nevede. Mírumilovná Polabská nížina si pro nás připravila přejezd po zmrzlém rozbítém úvoze. Bohužel nebyl natolik rozbitý, že by se nedalo jet. Jet je příliš vznosné pro námi předváděný způsob pohybu. Kodrcáme rychlostí chůze. Nechci slézat, protože sil mám dost. Tu a tam lze jet po kraji po trávě. Tady si naplno uvědomuju, jak velký štěstí na počasí nás potkalo. Je zima (ani velké kaluže se pod námi nepropadají jako z kraje), ale nefouká vítr a hlavně, tohle by bylo při kladných teplotách nesjízdné tuplem. Buď jak buď mi Pole bere spoustu sil. Psychických i fyzických.

Vjíždíme do lesa pod Řípem (ha, ha, kéž by). S vypětím zbytku sil stoupáme další strouhou. Jednolitá vrstva sněhu nám značně stěžuje výstup. Jsme nahoře. Notně schvácení a pátráme po značce. Při výstupu jsem byl přesvědčen, že už opravdu lezeme na Říp. Ten se nám zjevuje až po dalších zhruba 3 kilometrech. Před námi je ještě přejezd po poli. Jen pohled na něj mě tak vysílil, že jsem raději slezl a ten kilometřík si odtlačím. Pan Pája srdnatě šlape, ale i přesto se mi moc nevzdaluje. Počkal "u sušenky" pod úpatím hory. Definitivně pohřbíváme plánováný výstup na Sedlo. Odpočívej v pokoji! Jak já ti závidím! Do chaloupky pojedeme po silnici. Následující část cesty se vybavuje pouze mlhavě. Peklo. Stoupáme prudce po červené do kopce. Mezi hekáním nadávám. Tma s pochopením pohlcuje vlny těch nejsprostších slov s naprostým klidem. Díky Bohu, že ji to nenaštvalo. Zastavujeme ve dvoutřetinách kopce na vyhlídce na Pražskou. Pája tahá foťák a fotí. CO? Vím já. V pár vteřinách se do mě dává obrovská zima. Navrhuju odložit plánováně pítí čajíčku a delší pauzu na Řípu na benzínku v Roudnici. Stoupáme na vrchol. V 00:37 14/2/2009 bychom vztyčili vlajku, kdyby ji někdo z nás táhnul sebou.

Můžu si za to sám. Jednou jsem horu Říp nazval hromádkou hoven a teď mi to vrátil. Kratičkou pauzu, jako obvykle, jsme si přes tu děsnou "kládu" dopřáli. Chtělo by se říci "samec", nicméně nechci tento termín používat, aby nedošlo k milce ...vzhledem k Pájově pověsti ;). Zdá se, že i Pája toho má dost. V tomhle nečase zřejmě težím ze svých tukových zásob - izolují. Stejně mě to trochu znervózňuje. Uklidňujeme až Pájova sebedůvěra, že pořád je na tom dobře natolik, aby mě v nouzi v zubech do chajdy donesl. Je to bejk!

Sjíždíme z Řípu po směsici ledu a sněhu. Původně se mi moc nechtělo, ale každý metr "zadarmo" dobrý. Pod kopcem natahujeme reflexní vesty a hurá dál z kopce do Roudnice. Prosvištíme městem a přes most pryč. Nechápavé pohledy domorodců se zdají ještě nechápavější. Ono v 1 hodinu v noci v třeskutém mraze málokdy na cyklistu natrefíš. Kilometrů zadarmo jsem se nemohl nabažit i přesto, že jsem prochladl až na kost. Za městem lehce něco pojíme a rozhodujeme se vydat delší, za to méně frekventovanou cestou (silnicí) do Ústěku. Benzínka neproběhla. Na žádnou jsme nenatrefili a i kdyby, asi bychom ji raději nenavštívili. Z "vyhřátého klouboku kouzelníka Pokustóna" by se lezlo špatně.

Nasazuju lyžařské rukavice, neb mi z kopce promrzly ruce. Paráda! Proč jsem si je nevzal dřív?! Od křižovatky dál mi to nechce jet. Pan Pája srdnatě čelí větru a táhne mě za sebou. Silnice se různě vlní. Sleduju Pájovy reflexní proužky na nohách, jak neúnavně jezdí nahoru a dolů. Několikrát prosím o snížení tempa, protože už vážně nemůžu. Křeče nemám, ale cítím se vysílený. Stavíme po pár nekonečných kilometrech. Musím se projít, nebo mi umrznou nohy. Pan Pája začíná vypadat unaveně. Je krásně jasno. Jedeme dál.

Do cíle to máme dobrejch dvacet. Z ničeho nic navrhuju, že taky zkusím táhnout. Vida, jde to celkem dobře. Pořád v hlavě vidím Pajovy reflexní proužku a představuju si svoje nohy. Nahoru dolů, nahoru dolů... Otáčím se. Pája jede víc než 10 metrů za mnou. Čekám na něj. Krize si ho našla taky. Pro něj hůře v tom, že se nám mráz dostal i do kol. To doslova a do písmene. Z kopce šlapeme, po rovině je to jako do kopce a do kopce tlačíme. Nejede to, nejde to a domů daleko. I proto, že pan Pája usíná na kole, zastavujeme na RedBull. Zpětně jsem se dočetl, že tu noc bylo při vyjasnění až -12c. Soudě dle jinovatky kolem větracích otvorů na Pájově kokosce není důvod meterologům nevěřit.

Máme srovnané tempo. Nejde už o nic jiného než o dojetí. V poslední vesnici před Úštěkem míjíme obloukem otevřenou hospodu. Zapadnout ve 3 ráno do tepla, by jistě vyvolalo okamžitý spánek.

Úštěk! Poslední kopec a jsme v teple. Ani tahle poslední věc nedopadla podle našich představ. Chatka je opuštěna. To vlastně znamená, že jsme vyhráli! Byl to vůbec závod? Kolem 3:30 rozděláváme oheň a kolem 5:30 doráží pěší... ...pěkný to bylo! Hned v pondělí jsem měl roupy, že příští rok pojedem jinou trasu. "Na zimu a chlad se nedá zvyknout!" Amundsen.
"

Dema Lottus

Pneu

Jako vše ostatní je i volba pneu podřízena hlavnímu heslu – rychlosti. Pláště jsou úzké, s minimálním vzorkem na hřbetě, ale bohužel i po stranách. Na silnici a pevnějším podkladu si tak lze vychutnat snadno dosaženou rychlost. Na jarních blátivých stezkách jsou naopak zdrojem maximální frustrace. před každou ostřejší zatáčkou veškerou vynaloženou energii poctivě odevzdáte brzdám a pevně sevřete sedlo mezi půlky v nechtěném smyku. Co naplat, i když na prvním rovném úseku ztrátu doženete, v hlavě se ztráty nesčítají, ale násobí.

Rám:

Monocoque Carbon jak se patří. Jeden moc povedený kus včetně integrované sedlovky. Pevně daného posedu se není třeba při správné volbě velikosti rámu obávat. Poslední doladění lze provést i změnou sedla za vyšší/ nižší dle potřeby. Myšlenku na pilku si ani nepřipusťte J Rám s úhly zcela odpovídajícími sportovnímu XC v černé barvě, s červenými a bílými doplňky nedává na první pohled znát své vlastnosti ani cenu. Při bližším prozkoumání však profily jednotlivých trubek opravdu úzká řídítka, posed v hlubokém předklonu, včetně osazení kompletní sadou XTR leccos napoví. Hlavní a horní trubka je tvarovaná do čtyřúhelníku se zaoblenými hranami, zadní stavba je profilována taktéž s ohledem na maximální tuhost. První metry, zatáčky a stoupání Už jen ten pocit v rukách při vynášení tak lehkého kola před dům je úžasný. Že dosažená rychlost na prvních desítkách metrů není jen dojem, Vám nemilosrdně potvrdí první pravoúhlá zatáčka mezi zaparkovanými auty, do které se jen tak tak vejdete. Že by se díky úzkým řídítkům hůře zatáčelo? Že by chrtí geometrie kola nebyla tak univerzální? Od obojího kousek a nezvykle vysoké rychlosti celý zbytek. V zatáčkách a obecně při změně směru je kolo potřeba více naklápět a řídítka natáčet jen symbolicky. Což je ostatně průvodní vlastnost většiny rychlých kol, maličko zapomenutá za „více či více“ širokými vlaštovkami stále populárnějších fullů.


Vidlice:

Je boží J Rock Shock SID je můj soukromý idol. Nastavil jsem tedy tlak přesně dle tabulky na pravé noze vidlice a vyrazil. Oddával jsem se jejímu super výkonu. Elegantnímu tlumení na dlažebních kostkách snad odpovídá „nadpisek“, který mě v tu chvíli napadl: „kočičí hlavy nejsou co bývaly“. A je tu náhlé brzdění z plné rychlosti do nuly. A s ním i pochopení původního vyššího tlaku ve vidlici. Mám totiž pocit, že přepadnu přes řídítka.

Brzdy Shimano XTR plynule a nekompromisně zastavují pohyb kola na pomyslné čáře a vidlice s nižším zdvihem je při pohlcování setrvačné energie blízko svému maximu.

Na bílém rumu usne den, bílý, však víš… znamená také prázdný. Hledal jsem tvoje ústa - do bílých tváří rudé rty. Našel jsem dětské, čokoládou upatlané, ruce. Ty kreslí mým dnům brázdy jarních polí. Snad žárlíš, že právě na nich klíčí barvy? Snad blázním, že v bílém rumu usínání bolí. Snad je jen příliš dlouhá zima.

Obecně lze napsat, že stylu a rychlosti jízdy, jakého dosáhnete na tomto modelu na prvních 20-40km lze dosáhnout i na „hliníku“ o polovinu levnějším. S každou další desítkou kilometrů však Dema těžším, nebo měkčím, bratrům ujíždí. Takže kde je jezdec zvyklý být v polovině sil, začíná na tomto modelu myslet na první svačinu, a to ještě jen s ohledem na další dávku kilometrů, která ho čeká.

Otázka mimo test a mimo vlastnosti biku je, zda se při vydělávání dalších 50tis na tento model nesedřete třikrát víc, než pak při celosezónní jízdě na levnějším biku. Každopádně jestli je dovoleno snít (o sponzorech), tento model si zaslouží být tajným přáním pod stromeček.

Zápisky ze sedla

Chladné ráno prostřené šedým nebem a prosolenými krajnicemi si šeptá zvednutými hladinami řek. Zima se vzpírá konci a přívozy uvěznila v řetězech břehů. Mám na rtech voňavé bláto lesního sjezdu a v očích odlesk zvědavého lva v zoo, blížím se k mostu v Tróji, maličko a stoupám do Horoměřic. Náhle bojuji proti větru, který vždy bývá až na otevřeném obzoru?! Zjišťuji, že jsem zde o dost dřív než jindy, těším se na klesání do Statenic. Cesta je rozježděná a plná řídkého bláta. A já cítím narůstající nejistotu vedení kola, jednu z mnoha zrad které mě čekají. Pár serpentin, zahýbám na polní cestu, bike letí , šlapu do rytmu hudby a myšlenky se stíhají zachytit snad jen bazálních problémů duše. A tak jak mírně stoupám, předestírají mi křivdy a smutky.

Pár šlápnutí a jedu přes drny polní cesty zarostlé trávou, rám velmi slušně pohlcuje různé nárazy, blížím se k pravotočivé zatáčce. Zapomeňte na důvěru ve vzorek pneu. Žádný není, s ním ani jistota jízdy. Náhle mi pasují šedé vzpomínky a bolesti do radosti z jízdy: takový je život. Před letem váhavé protáčení kol v blátě. Na konci letu žádný sluncem hořící obzor ale pár trnů ve tváři po pádu do šípkových keřů. Zvedám vedle spící princeznu, nasedám vstříc dalším ztrátám.

I tak je celkový čas těchto cca 80km o 40minut kratší. Jaký by ale byl na jiném plášti se ode mě nedovíte. Jaký by byl život s jinými příležitostmi, s jakou jinou vírou, že se pevně udržíme země? Co by kdy by? Osobně nedám dopustit na Schwalbe Racing Ralph, libovolné šířky.

Plus:
vynikající tuhost rámu zároveň s komfortem na kamenitých cestách. Vidlice s dokonalým chodem, zamykání z řídítek. Bezchybná funkce brzd, na které se můžete a často musíte spolehnout. Vybavení kompletní sadou – tedy žádné prapodivné koktejly s podivuhodným výsledkem.

Mínus:
Cena. Že není moje na celou sezonu:-). Jednoznačně špatná volba pneu.

Celkové vlastnosti kola tak, jak bylo dodáno k testu se jeví ideální například na maratony typu Král Šumavy, kde je technických pasáží poskrovnu a rychlých úseků habaděj. Nebo když chcete na biku natrhnout prdel běžným silničářům :-)

Author Era 3.0

ERA 1.0/2.0/3.0 – loňský rám s novým užším vahadlem pro vyšší boční tuhost využívá čtyřčepý mechanismus se zdvihem zadního kola 130 mm nabízený ve velikostech M, L a XL. „Optimální geometrie pro styl jízdy All mountain - delší vyjížďky a marathony vedoucí náročnějším terénem“, takto představuje testovaný model přední český výrobce.

Brzdy
V „plné polní“, tedy pod vrstvou bláta a řádně zahřáté, vyluzují brzdy HAYES Stroker Trail typické strašidelné zvuky, ale stále brzdí velmi pěkně. Pěkné i užitečné je nastavení modrým kolečkem! Bílá barva: 100 bodů :-).


Sedlo

FIZIK Gobi XM je pohodlné sedlo i při delší jízdě i při vyblbnutí za humny na kořenech - dobrá volba. Povrchová úprava zadní části, hrubá tkanina, se blbě myje.
Leštěná sedlovka AUTHOR karbon se již po několika málo zasunutí/ vysunutí odírá a získává opotřebovaný vzhled.


Pláště

Pláště MAXXIS Ignitor Kevlar mají pro jízdu po silnici a hladkém povrhu na „hřbetě“, nejvyšším bodě běhounu, čudlíky moc vystouplé nad ostatní a také daleko od sebe, takže to při jízdě vyloženě vibruje. A nic proti pozitivním vibracím, tohle je však nepříjemné jak pod rukama na řídítkách tak v sedle. V blátě pláště vedou stopu a drží v zatáčkách, dokud se vzorek zcela nezaplní blátem. Po vyjetí na silnici se vzorek vyčistí celkem rychle – na pár metrech.
Na pohled vypadají pláště „tvrdě“, spíš jako z umělé hmoty, než gumy, na mokré dlažbě ale držely dobře.


Přední vidlice

Pro MARZOCCHI klasický ostrý nástup až při větším nárazu je přítomný i zde, při delší jízdě v terénu je vidlice MARZOCCHI 44 ATA spolehlivá i když subjektivně méně pohodlná než např. rock shock reba se stejným zdvihem. Při opětovném odemčení je ovšem první kopnutí přítomné znovu.

Přepákování a tlumení obecně

Jízda v terénu i po městě je i s výhradami k vidlici opravdu subjektivně bezpečnější a jistější. Vzduchový tlumič FOX Float RP2 pracuje skvěle ve všech nabízených režimech. I když zamčení není 100% troufám si říct, že propružení je, když ne zanedbatelné, pak určitě standardní. Lesní a polní cesty, které nechává zima na ústupu rozbahněné a rozryté obalily řazení i rám vrstvou bláta, celé odpružení se začalo jen neochotně vracet do své původní pozice a neskutečný skřípot se ozýval ještě pár vteřin poté, co jezdec slezl z kola! Skřípot definitivně odstranilo řádné umytí a vysušení. Jednotlivým čepům by tak nejspíše prospělo více prostoru pro odpadávání nečistot a lepší zapouzdření ložisek.


Rám dural MU9/6061

Posed je spíše sportovněji laděný a široká řídítka zároveň podtrhují ambice kola i v těžším terénu. Ze sedla není „nikde daleko“ – k zamykání vidlice i zadního tlumiče je přístup pohodlný.
Prohnutá horní trubka rámu je i u letošních modelů zřejmě povinností a po pravdě přináší vyšší pocit bezpečí i komfortu v jízdě terénem a při prudších sjezdech jak je slibováno. Profil jednotlivých trubek bude jistě tématem k diskuzi designových fajnšmekrů. Někomu možná připomene i supermarketovou nabídku celoodpružených „kol“.

Podobnou otázkou do pranice je i aktuální trend vzhledu karbonových doplňků. Sedlovka je ještě s jasně viditelným splétáním jednotlivých pramenů za průhlednou vyleštěnou vrstvou pryskyřice a laku. Naproti tomu řídítka Easton jsou již věrná novým trendům a připomínají tak vzhledem i barvou levný plast. Jen při pohledu opravdu z blízka je vidět jemná struktura vláken.

Zajímavé je též řešení místa pro převodníky versus čepy nesymetricky tvarovanou zadní vidlicí.


Móda stranou

Kolo se osvědčilo při hravé jízdě rozmáčenými údolími, celodenní vyjížďce, i při sjezdech přes kořeny pěšin a při troše nepozornosti i na kamenitých svazích mimo ně. I cesta napříč městem s jeho výmoly, obrubníky a kočičími hlavami je pro Autor Era 3.0 prostorem ukázat své nejlepší vlastnosti.

Pokud jste o pár kilometrů pozadu oproti plánu a potřebujete „do toho trochu šlápnout“, ani tehdy vás tento model nenechá na holičkách. Úplný HT z něho neuděláte ani se všemi zamykáními a funkcí pro-pedal, ovšem dáte-li si práci s nastavením vidlice a tlumiče přesně podle jezdcovi váhy ještě před cestou, budete odměněni poměrně slušnou rychlostí i akcelerací.

Ostatně posuďte sami, Author na svých webových stránkách ( http://www.author.cz/aktuality/&nid=284 ) v sekci „Otestujte si nové modely AUTHOR 2009“ nabízí i námi testovanou ERU 3.0


Plus:
Zajímavý design, volba a spolehlivost komponent, posed, variabilita odpružení.


Mínus:
Hmotnost, dílenské zpracování, vzorek pneu, vidlice

Noční běžky aneb příprava na ÚštěkQuest

O víkendu jsem vzal běžky, oblékl něco vrstev sportovního oblečení, namazal skluznici a vyměnil baterky v čelovce. Vzápětí jsme se s kamarádem vydali na noční jízdu z Josefova Dolu na Knajpu a z5. Kilometrů cca 10, převýšení nevíííím i když mám super GPS navigaci - prostě jsem jí zapoměl zapnout.

První důležitá věc - přes elastické sportovní kalhoty na kolo, běžky, běh... při rychlé jízdě, nebo silnějším větru, při teplotě -5°C nepříjemně fouká na kou.e. Takže druhý den jsem si vzal přes to kraťasy a vše super, navíc víc kapes navíc :-)

Čelovka PETZL na 4,5V žárovičku vrhá příjemné žluté světlo a šíří atmosféru mých nočních hlídek, za mlada, na táboře... No "vrhá" je silné slovo. Tak jako rozprostírá kolem nohou, nebo po tvářích kolemstojícících blízkých. Ale nezoufejte! Našel jsem obchod, kde mají do stejného závitu jako žárovičky supersvítívou LED diodu - vyzkouším a dám vědět, jestli se investice 150kč vyplatí.

Každopádně obyčejná 3 LED diodová čelovka HUSKY na 3 mikrotuškový baterky svítí tak do vzdálenosti 5m, a po půl hodině na mrazu je během 5minut tma. V lese šlo sledovat cestu díky sněhu poměrně snadno. Detaily na cestě jako vyjetá stopa se nám ovšem ztratili. Ostatně podívejte se sami zde na video: (nebo na YouTube)

Bílý Norek 2 - konečně doma

Sněží, vítr plete vločkám kroky a ty se zběsile řítí jednou sem a zase zpět. Šlapu přes bílou pláň travnatého letiště ale v mysli už jsem dávno pryč. Nebo spíš jsem dávno někde hluboko v mysli, pryč, s hudbou, běžné myšlenky se skryly a zbyla po nich jen jakási vůně, jakési "tušení jejich stínů". Vidět je sotva na pár metrů, kola se boří do křupavého sněhu. Projíždím krátce po silnici, pěšinku mezi zábradlím není vidět, tak raději kousek popojdu a hned se rozjíždím a kolo letí . V lese je ještě znát , že nemrzne dlouho a pod sněhem se několikrát nečekaně probořím do bahna, zabírám a kolo se drápe ven, aby zase zapadlo. O výběru ideální stopy nemůže být řeč. Napadá mě, že právě zde je kolo doma - ve sněhu, v blátě, daleko od ideální závodní stopy. Všechno přehazuje, brzdí, šlape i když to občas skřípá, píská a pálí. Nečekaná zapadnutí do děr nejsou problém ani ve vyšší rychlosti. Obalený k nepoznání, zamrzající, bílý Norek na zimních cestách. Přejíždím hlavní silnici a mizím v dalším lese. A pak stoupám asi půl kilometru po větru otevřené silnici. Fouká silně přímo z boku, vločky létají vodorovně se zemí. Nakláním tělo lehce proti větru a v načechraném navátém sněhu mi podkluzují kola, narovnávám se a vítr mě sfoukává z cesty. A tak to střídám, moc stabilní tedy nejsem. Dokud neprojede auto a já nevyužiji jeho vyjeté stopy. Ta tam je rozhořčení nad příliš hrubým vzorkem pneumatik. Vracím se do tepla paneláku, manželka už připravila hadry pod kolo, můžeme společně roztát. A třeba se podívat jak že se myšlenky utřídily. A nebo si dát víno.

Bílý Norek - NORCO Faze 2

První metry s Norco Faze 2 a s nimi i první zkušenost na celoodpruženém rámu. Necelé tři kilometry nocí domů provází čirá radost. A jak to bylo dál? Včetně pár otázek prvního čtenáře a odpovědí.

Cena : 49000 Kč až 55990 Kč

Prodejce: http://www.norcobikes.cz/2008/faze2.php

rám:	Alu TB Hydroforming
vidlice:	RockShox Reba Race
tlumič:	Fox Float RP23 DOHC ProPedal
přední zdvih:	100 mm
zadní zdvih:	97-116 mm
výbava:	SH XT, brzdy SH XT Disc, ráfky Mavic XM-317, pláště Kenda Small Block, sedlo WTB Shadow V

Tabulka zaměření / určení kola, od výrobce:

Pneu

V řídkém blátě se hrubý vzorek chová poměrně standardně – ujede vždy jen o kousek, a tak nemám pocit nejisté vratké jízdy, ani strach z nějaké zrady v zatáčkách. Na tlusté vrstvě listí kloužou snad všechny vzorky, na mokré silnici jsem zatáčel celkem opatrně a bez podklouznutí. Ovšem na polosuchém blátě jsem měl pocit, že místo aby se vzorek jen „lehce zakusoval“, tak se drží cesty zuby, nehty a já tak šlapu i z kopce L. Příště bych volil určitě jiný vzorek. Novější model, představený na EuroBike 2008 již obouvá Schwalbe Racing Raplh: např.: http://www.mtbs.cz/fotogalerie_06_clanek.htm?galerie=Norco09&fotka=3

Drobná radost je, že pláště Hutchynson (přesně) jdou snadno sundat a nandat jen pomocí prstů, což bych býval na posledním závodě s třemi defekty docela ocenil.

Do kopce

Chybějící zamykání vidlice z řídítek se dá prominout při tréninkové nebo výletně laděné jízdě. Na kamenité pěšině nebo při závodě s řídítky soupeřů v podpaží bych zamknutí dole na vidlici rozhodně raději oželel ve prospěch stability a jen přemýšlel, proč jinak zcela vyhovující vidlice postrádá takový detail. Ovšem je pravda, že mnohdy stačilo řádně „šlapat kroužky“ a pěkně sedět a optimálně nastavené tlumení při stoupání nekladlo znatelný odpor. Vyšší hmotnost kola (12,3 kg) a vzorek pneumatik už zdaleka tak blízko závodnímu zaměření kola nebyly.

Kolik to kolo vlastne vazi? Kdyz si dojel ze svy testovaci trasy, byl si utahanej vic nez na kellysu? Odpovis mi jestli vyhoda v odpruzeni zadku vyvazi ty kila navic?

12,3 kg norco / 10,88 kg(19.5"), byl jsem utahanej o tolik víc, že poslední kopec z troje do bohnic jsme vyjem metrem L Vyhoda odpružení vyváží tu hmotnost všude jonde jen ne na zavodě. – tedy na výlet, na projetí, vyblbnutí ale i do města je to opravdu bezvadný. Na závod bych si ho nevzal.

Pomaha ten tlumic pri vyjezdu pres koreny a tak?

Vzhledem k problemum se vzorkem pneu ani nevim, do kopce se mi jelo prostě hůř. Lepší je rozhodně pocit při přejíždení .

„pěkně sedět“ :-o) – koukal si na sebe do vylohy, kdyz si projizdel kolem?

Tak jak víš, mě to sluší vždycky, ale myslel jsem sedět a nevstávat, nenazdvihovat se zbytečna ze sedla.

Z kopce

Jízdní komfort při sjezdech kamenitých strání, přejezdech příčných děr a kořenů na cestách byl ukázkový. V tomto směru byla má první zkušenost s celoodpruženým rámem jen a jen pozitivní. Rozdíl v brzdném účinku hydraulických kotoučovek Shimano (bla la??), oproti „Véčkům“ téže kategorie (– používám je poslední rok pro jejich jednoduchost a nízkou gramáž a doteď s plnou spokojeností), je zásadní. Zprvu mi přišlo téměř nemožné jen tak si přibrzdit. Pár nechtěných smyků a jak se říká: „Na lepší se rychle zvyká.“ Reakce širokých řídítek je okamžitá až „nervózní“ – Norco opouští směr téměř okamžitě, a to například i při kontrole situace vzadu. V tomto případě jsem vděčný Kellysu, že zatáčí, až když dám najevo, že doopravdy chci.

- jak si teda byl nakonec spokojenej s tema brzdama? „Na lepší se rychle zvyká.“ ...ale stoji to teda za par gramu navic pri XC nebo vecka udelaj stejnou praci, aniz by byly tak jedovaty...

Já bych večka neměnil, u veček není skoro žádná údržba, kravál dělalj stejnej jak většina kotoučovek a brzdnej účinek je pořád velmi dobrej, i když je potřeba prostě brzdit o pár metrů dřív, nebo větší silou prstů než u hydrokotoučovek.

Z města

Při porovnání na cestě domů z práce – cca 26 km nefalšovaným městským terénem, jednoznačně vítězí tuhý rám s karbonovou zadní nástavbou, a to na asfaltu, šotolině i dlažebních kostkách. Norco přebírá vedení na děravých krajnicích silnice, při přejezdu děr kolem kanálů a přímo vybízí k tomu, zkrátit si cestu klidně i po schodech. Přelet a hladký dopad za třemi dlážděnými retardéry – paráda. Průlet křižovatkou přes několik ostrůvků – paráda. Kellys však Norco dotahuje na rovné náplavce Vltavy nejen snadno dosažitelnou vyšší rychlostí, ale hlavně vyšší aerodynamikou proti větru díky užším řídítkům a sportovnějšímu posedu. V práci u kolegů zase jednoznačně vede „Bílý Norek“ v opravdu dekorativní kombinaci bílého rámu a sedla s černými doplňky J.

Děti s sebou

Když jsem Norco umyl v koupelně a zaparkoval v ložnici, připravil jsem si dětskou sedačku, přípojku dětského vozíku a tažnou tyč TrailGator a začal zkoumat, jak bych se případně o radost z jízdy podělil i s dcerou. Tažná tyč je bez problémů namontovatelná na duralovou sedlovku - bezva. Přípojka dětského vozíku pod rychloupínák zadního kola – montáž je opět bez problémů. Jen dětskou sedačku bohužel není kam připevnit.

Duralova sedlovka na takovym kole?! :-o

tak obecně bych za to kolo nedal 50tis L tohle mě taky překvapilo.

Poslední drobnosti

Že kolo bylo naprosto bez závad, tlumení na vysoké úrovni – přesně podle nastavení, řazení XT Shimano přesné a spolehlivé i pod centimetry bláta a trávy, považuji tak nějak za samozřejmé vzhledem k „prestiži“ použitých komponent.

Oranžová odrazka na drátech po pár metrech mimo silnici drnčí, stačí ji posunout výše a tak „upevnit“.

Rychloupínací plastové pásky na hadičce zadní brzdy jsou ostře zastřižené a nepříjemně se zadrhávají o nohavice.

Objímka sedlovky na imbus, nikoliv na rychloupínák, trochu chrání před krádeží sedla před hospodou a trochu překáží v nastavení ideálního posedu v různých terénech.

Přestože je příjemné kožené sedlo WTB bílé, velmi dobře se myje od bláta a jako jedno z mála neodírá svými švy vnitřek nohavic.

A měnil bych?

Z hvězdiček uváděných výrobcem bych ubral nejméňe jednu až dvě z xc racing, zato v kolonkách „city“ nějaká ta hvězdička nespravedlivě chybí. Obecně kvalita provedení i komponent, velmi pěkný design a ostatní vlastnosti kola si mne získaly.

"A měnil bych? " ... to si taky nejak nechal bez odpovedi. Jako by ses vyhybal jednoznacnymu verdiktu...

Dobře dobře, něměnil bych, mít ke svýmu pevnýmu Kellysu jen tak na blbnutí a do práce z práce Norco by bylo fajn, ale kdyby stálo třeba 30tis.

Co ty paruzky na riditkach? Nechybely ti?

Mě nevyhovovlay moc ty široký řídítka a parůžky… to baych už byl rozpaženej jak já nevim… jen na odpočinutí předloktí v jiné poloze by se asi hodily.

SPECIALIZED RALLYE SUDETY 2008

Zdravim! Celá akce za sebou táhla podezření neúspěchu jako stín. Napřed onemocněla dcera, takže jsem musel vyrazit sám. Z plánované pozávodní společné oslavy narozenin s bráchou se pak stal můj odjezd domů... ...ale zatím je večer, v Hronově v obýváku s bráchou popíjím pivo a připravuju věci na zítřejší krátkou trať 63km. První co nemám je ventilek k hadičce camelbacku. (Hned ráno , když je naplněn sladkým roztokem se předkloním a polejvám si záda, dohy, předsíň.) Venku mrholí a nemůžu se rozhodnout zda přezout přední pneu na hrubší. Nakonec jsem prostě línej. A nebo jako bych už věděl, že si toho i tak užiju. Kolem půlnoci jdu do postele, brácha se obětuje a spí na zemi, ráno se mnou brzo vstává a vaří mi čaj a celkově se tu o mě krásně starají. Jedu na start, parkuju lezu ven, je zima jak prase, děkuju Martině za novou budnu k narozkám... pak už je start a první stoupání. Jede se mi fajn, jen při každém sjezdu mo vyteče trochu vody z batohu na záda a po nich na nohy, lepí mi celý kolo... V jednom z dalších stoupání mě předjíždí Míra :-( no to neni povzbudivý. Předjíždím ho na rovince a vynechávám občerstvovačku v Teplicích. Musím být rychlejší. Na kontrole (nevim kolikátej přesně km, protože od 25 jsem měl uraženej snímač tachometru, pak máme téměř shodný čas. Musím máknout. Klesám lesíkem těsně před konečným stoupáním a v cestě kámen. Přejel jsem ho předním i zadním kolem. Cítím ho až na ráfcích a tak rovnou zastavuju a opravdu - díry v obou kolech. Do pr... zastavuju, ruce rozklepaný snažim se sundat gumu, nandat duši, ta se ale svinsky kroutí... konečně nafukuju a jdu sundat zadní... to mi jde už rychleji, už jsem klidnější... lepím, druhou náhradní už nemám... ty záplaty nějak nedržej! lepím znovu, nafukuju a nasuzuju řetěz a chci jet, jenže zadní je nějaký měkký! Sundám a zjistim další díru - lepím, svačím a volám bráchovi, že se 40 minutovou ztrátou - no jo no jo, žádnej supr mechanik asi nejsem - už nezávodim, že jen dojedu trasu.A tak jsem v cíli svého jubilejního, desátého zvodu až 247 s časem 3:58 se ztrátou 1:48 na vítěze, uplně hotovej, hřeju se v autě a volám všem tu křivdu :-):-)

Trasa krátký tratě je moc pěkná, není to to nejtěžší co jsem jel, i když závěrečný kopec je opravdu prověrka. Tak příští rok! + gratulace Mírovi, byl lepší i kdybych nelepil.

Scott Krkonoše 2008

Holky mi uletěly do teplejších krajin. Posílají mi smsky z břehů Kréty a mě se od první minuty stýská :-). Sbalil jsem po práci stan a další věci, kolo a trochu jídla a vydal se do podkrkonoší na závod. Zapsal jsem se v Lomnici nad Popelkou a vyzvedl si čísla a pokračoval dál, přes kopečky do Koťálova do krásného kempu u bazénu. (http://www.ekempy.cz/liberecky/semily/453-autokemp-kostalov# ) Postavil jsem stan, stihnul si ještě přeplavat bazén tam a zpět a už tu byla bouřka, setmělo se a začalo lejt tak, že ve stanu nebylo slyšet vlastního slova. Ovšem stejně nebylo co komu říkat. Koupil jsem si 6 nožiček párků, pivo, zapojil notebook aby mi hezky svítil a hrál k večeři a HLAVNĚ . kamarád Honza C. mi pujčil knížku Honzy Kopky Ve spárech aljašky. Takže čtu a čtu a chodím si pro pivo, vyhřívám stan svíčkou, čtu, vařím si kafe, najednou je kolem třetí ráno, nemůžu usnout, po tolika letech uplně sám, venku pořád prší a zítra mě čeká závod. Nakonec upadám do kómatu, ale v pět jsem zase vzhůru a už nedokážu zabrat. To bude jízda:-(
Vařím si polívky k snídani, balím věci a připevňuju čip a číslo. Mám v plánu těch cca 8km ke startu dojet už na kole, pěkně se rozhýbat atd. Ovšem je zima, hodila by se mikina. Nakonec si jí ale neberu, neměl bych jí komu dát těsně před startem. Vyrazil jsem a za chvilku už pěkně stoupal sychravým ránem do kopečka. A na startujsem byl o hodinu dřív, blbec. O hodinu postávání na chladném vzduchu, věčně někde u kola, které mi neměl kdo pohlídat, málo oblečený, až na samotný závod... takže když se po výstřelu prvně stoupalo, nohy jsem měl ztuhlý a bolavý a trpěl jsem jak zvíře. Trpěl jsem pak už v každém stoupání a že jich tu bylo :-) . Když jsem se protrpěl k místu, kde se od naší oddělovala kratší trasa, říkal jsem si že zase nejedu tak špatně, ale jel. Doháněl jsem to na rovinkách a z kopce, ale v každym stoupání jsem si nadával a když se pak za horizontem objevila zatáčka a zase do kopce, chtělo se mi snad až brečet. A podél cesty kvetly máky a nebe bylo ocelové, bezcitné a v cíli stejně nikdo pro mě... Nakonec jsem jedno vítězství dostal - dojel jsem do cíle a sedl si do stanu s občerstvením 3sekundy před další několikahodinovou průtrží mračen. Koupil jsem si několik triček s logem závodu, abych dohnal chybějící mikinu a vydal se do smrákání těk 8 km zpět do kempu. Ve stanu jsem si jen tak lehl, v zabláceném dresu v předsíňce na trávu a usnul. V noci, v polospánku jsem se jen tak přesunul do spacáku a spal 12,5 hodiny v kuse. Ráno bylo krásné, zablácené kolo na mě pomrkávalo, že přeci jen není tak zle :-):-)

Král Šumavy 2008

Jo jo, vím , na fotce vypadám i si připadán na novém kole jak komár. Ale jezdí se na něm uplně fantasticky. Letošní druhý pokus na trase mého úplně prvního kdy v historii závodu :-) jsem zajel o 80minut rychleji, na cca 270 místě. Bylo vedro, sucho, v borových hájích to zavánělo potem a ionťákama a já šlapal a šlapal a vždycky se jen ohlédl a s potěšením zjistil, že je to další z kopců, které jsem vloni, při prvním pokusu, už tlačil. Občas se našel jeden, obvzlášt po brodech, kdy se mi chtělo na chvíli slézt a projít se, představoval jsem si že bych pak kamarádovi Honzovi nemohl říct: všechny kopce jsem jel, samozřejmě :-) Takže motivace nechyběla, štěstí mě provedlo těsně vedle defektů... príma. Tak zase příští rok.

ABB MTB CUP 2008

Kellys Malevil Cup 2008

Giro Winter Trans Brdy 2007

Pražská 50 2007

Jesenický surovec 2007

Po Hřebenech Brd 2007

Král Šumavy 2007