Bílý Norek 2 - konečně doma

Sněží, vítr plete vločkám kroky a ty se zběsile řítí jednou sem a zase zpět. Šlapu přes bílou pláň travnatého letiště ale v mysli už jsem dávno pryč. Nebo spíš jsem dávno někde hluboko v mysli, pryč, s hudbou, běžné myšlenky se skryly a zbyla po nich jen jakási vůně, jakési "tušení jejich stínů". Vidět je sotva na pár metrů, kola se boří do křupavého sněhu. Projíždím krátce po silnici, pěšinku mezi zábradlím není vidět, tak raději kousek popojdu a hned se rozjíždím a kolo letí . V lese je ještě znát , že nemrzne dlouho a pod sněhem se několikrát nečekaně probořím do bahna, zabírám a kolo se drápe ven, aby zase zapadlo. O výběru ideální stopy nemůže být řeč. Napadá mě, že právě zde je kolo doma - ve sněhu, v blátě, daleko od ideální závodní stopy. Všechno přehazuje, brzdí, šlape i když to občas skřípá, píská a pálí. Nečekaná zapadnutí do děr nejsou problém ani ve vyšší rychlosti. Obalený k nepoznání, zamrzající, bílý Norek na zimních cestách. Přejíždím hlavní silnici a mizím v dalším lese. A pak stoupám asi půl kilometru po větru otevřené silnici. Fouká silně přímo z boku, vločky létají vodorovně se zemí. Nakláním tělo lehce proti větru a v načechraném navátém sněhu mi podkluzují kola, narovnávám se a vítr mě sfoukává z cesty. A tak to střídám, moc stabilní tedy nejsem. Dokud neprojede auto a já nevyužiji jeho vyjeté stopy. Ta tam je rozhořčení nad příliš hrubým vzorkem pneumatik. Vracím se do tepla paneláku, manželka už připravila hadry pod kolo, můžeme společně roztát. A třeba se podívat jak že se myšlenky utřídily. A nebo si dát víno.